PODIVNÉ SVĚDECTVÍ Z DENÍKU

K večeru jsem dostal chuť na dobrý čaj. Do filtračního papíru stočeného do kornoutu jsem pečlivě odsypal porci zeleného čaje a založil jsem jej do kávovaru, který mi po získaných zkušenostech slouží jako čajovar. Po chvíli se v zapnutém přístroji začalo ozývat syčení a tlumené klokotání vřící vody, která po kapkách prosakovala skrz vrstvu čajových lístků. Za pár minut se skleněná konvice naplnila zlatavou tekutinou a pokoj provoněl příjemným aróma.

Velmi rád pozoruji tuto chemickou reakci, kterou vnímám v průběhu celého procesu všemi smysly. Nejdříve si prohlédnu jednotlivé čajové lístky, než je postupně přesypu z dřevěné lžíce do papírového kornoutu. Myslí mně přitom plynou představy dalekých krajů, v nichž se snoubí minulost, tradice i současnost. Zvláštně mi pak čaj chutná v ústech, když jej v pohodě popíjím z oblíbeného šálku.

Pohodlně jsem se posadil ke stolku, a teď již v klidu sahám po deníku, jenž se mi stal po odpoledním zážitku něčím známý a blízký. Inkoustem psaný text je z větší části již vybledlý nebo rozpitý a místy téměř nečitelný. Z otevřených stránek na mne dýchá staroba a tajuplnost. Ve zvědavém očekávání teď opatrně listuji sešitem a prohlížím barevné kresby plné archaických značek a symbolů, jimž patrně rozuměl jen sám autor. Všiml jsem si, že deník nebyl dopsán do konce a že poslední část textu byla psaná černou tuší, v důsledku čehož zůstala dodnes dobře čitelná.

Napil jsem se čaje a začal pročítat poslední zachovalé stránky. ... kolikátá již probdělá noc..., kolik ztracených a bezúčelně vyplýtvaných sil... Na věži kostela odbíjí hodiny půlnoční a rodí se den svátečního klidu. Co na tom však záleží? Zbývá mi pouze dopsat závěrem to poslední, poznání či vysvětlení. Jen nepatrné zdržení v tom bezmezném proudu ticha a prázdnoty, kdy jsem v nastalém rozporu opakovaně rušen omamným frkotem křídel noční můry, která nalétává ve zdánlivě zmatených kruzích blíž a blíž lákána čadivým plamenem lampy. Jako by se ta havěť nedokázala rozhodnout mezi životem a smrtí - světlem či tmou.

Po usilovném hledání jsem dospěl k překvapujícímu poznání, které mne může ovlivnit po zbytek života. Může ovlivnit všechny mé pošetilé způsoby, jimiž jsem svůj život vedl k malicherným a pomíjejícím cílům, jež mu nedokázaly dát smysl. Přišlo to pak neočekávaně a najednou, jako záblesk z čistého nebe. A nyní je mi už jasné, že právě k tomuto okamžiku jsem po celou tu dobu nemarného úsilí směřoval. A zároveň mi jsou už také pochopitelné ty spousty podivných okolností, jež mne provázely po celý můj zatrolený život.

Píši vlastními slovy a volně, tak, jak mne sama napadají, na základě šíleně rychlého a skromnými prostředky nepostihnutelného toku myšlenek.

Je to celé úžasně jednoduché. Snažím se bláhově zachytit pomíjejícnost okamžiku. Tak prosté je to a použitelné v každodenním životě. A právě v této jednoduchosti je skryta ona ryzí síla a velikost myšlenky se všemi svými důsledky. Pociťuji najednou nutkavou potřebu spěchat a zároveň si v tu chvíli uvědomuji, že spěchem pouze ztrácím. Je to hrozné v okamžiku, kdy jsem si plně vědom, jakým způsobem může být tohoto stavu zneužito k osobnímu prospěchu a prokletí. Chválím proto prozřetelnost, že se zde nacházejí neúprosní strážci času a poznání, stojíce na prahu síně bran chráněných zlatým nápisem - vstup jen zasvěceným.

Zůstávám teď tiše v úžasu a skutečnost, že mi bylo dáno poznat ono tajemství, vysvětluje naprosto vše. Neznám slov, kterými bych si troufal do důsledků vystihnout podstatu tohoto zvláštního jevu. Neznám žádný prostředek vhodný k tomuto záznamu. V tuto chvíli by mne snad mohl pochopit pouze jiný jedinec, pokud by sám unesl ryzí sílu myšlenky a nenechal by se zdánlivě všedními slovy uvést do zmatku. A přitom je to tak úžasně prosté…

Není to příliš dávno, kdy jsem četl moudré pojednání o slavných geniích, v němž učení pánové vědy popisovali obdobné pocity. Popisovali stavy nabyté a prožité člověkem jako náhodné záblesky po dlouhých letech usilovné práce. Jediný okamžik prozření, v němž přišlo znenadání ono prosté řešení, nápad či myšlenka “sama o sobě”, jako odpověď na to, co po celou dobu usilovně hledali. V jediném okamžiku měli náhle zčista jasno. Jen pak stáli v úžasu nad tím, jak jen mohli po celý ten čas chodit kolem a nevidět to, co je nyní tak zřetelné a jasně pochopitelné.

Prošli si vlastní proměnou a otevřeli svou duši vyššímu bezprostřednímu poznání.

Mnohokrát jsem sám prožíval okamžiky, kdy jsem se mimovolně dostával do rozumem těžce pojatelného stavu blízkého transu. Myšlenka přitom stíhala myšlenku v takovém sledu, že jsem nebyl schopen žádného záznamu. Prožíval jsem sžíravé pocity malosti a nabýval jsem obludného dojmu, že se stávám nástrojem v pomyslných rukách neznámé moci. Nutilo mne to, abych se alespoň pokusil postihnout vlastní myšlenky. Ale běžné prostředky, kterými jsem vládl, mi připadaly nedokonalé k záznamu, jemuž jsem v daném okamžiku přikládal životně důležitý význam.

Nakonec mi jednoho dne, po dlouholetém usilovném snažení, bylo v jediném okamžiku zjeveno tajemství, jež se mi stalo osudné. Pochopil jsem onen mechanismus otáčejícího se kola. Poodhalil jsem povahu člověka hledajícího a znovu objevujícího již dávno zapomenuté zkušenosti předchozích zrodů a bytí.

Opět jsem začal pociťovat beznaděj a zklamání nad neuspokojujícími snahami ubohého človíčka. Pokoušel jsem se odhalit tajemství zrodu myšlenky. Usiloval jsem se ji uvěznit do slov. Dlouho jsem však mezi popsanými řádky postrádal onen pocit, jenž způsobuje, že lidská duše začíná dospívat na vyšší úroveň, kde je lépe schopna bezprostředního vnímání. Za jakých podmínek se probouzí hlubší smysl, a proč se mi to nedaří zachovat v řádcích slov?

Po každém dni prožitém usilovnou prací jsem si s vyčerpáním uvědomoval, kolik další práce mne čeká. Byl jsem si vždy vědom průvodních potíží, které mi však v daném okamžiku připadaly malicherné, abych jimi ztrácel drahocenný čas. Snažil jsem se horečně zachytit myšlenku v síti slov. A když jsem se pak opět pročítal svými zápisky, zůstával jsem smutný a kladl si otázku, proč to tam není?

Avšak opět po nějakém čase, kdy jsem se opětovně nalezl v onom úžasném stavu vytržení a zvláštní souhrou okolností jsem znovu pročítal své zápisky, najednou tam onen pocit, to veliké, opět bylo. S úctou a pokorou jsem pak věděl, že zde se nachází ona pojistka pro vstup jen zasvěceným.

Dodatečně jsem si pak uvědomoval, jak asi působím na své okolí. Ve chvílích, aniž jsem to tušil, jsem mimovolně využíval náhodných stavů jasného prozření k překonání jednotlivých potíží, jež mi život stavěl do cesty. Také jsem však ztrácel spousty vzácných okamžiků, v nichž čas běží poměrně a v jiných měřítcích k běžnému živoření. Právě i teď, při tomto mém psaní, přicházím o drahocenné chvíle probudilého stavu. Ale dnes už znám způsob, jak si podmanit čas, tu neúprosnou veličinu. Vím, jak ji rozšířit a k vlastní povaze si zpřítomnit vědomosti obsažené v čase. Pochopil jsem potřebu získávat znalosti, k nimž může člověk dojít jedině tak, že se o jejich skutečné hodnotě sám přesvědčí. V opačném případě se jedná pouze o víru, jež v člověku neburcuje touhu po poznání ani odhodlání k činům. Jako bych se neustále potřeboval učit něčemu novému.

Najednou jsem před sebou uviděl spoustu práce a v okamžiku jsem se rozhodl, že se budu učit rozumět svému umění. Rozhodl jsem se využívat zvoleného umění způsobem pochopitelným a přijatelným lidem, kteří žijí podle pravidel daných místem a dobou.

Mnohokrát mne napadala slova Veliký Učitel. Potřeboval jsem znát jméno svého Mistra. Ale kde a jak jej hledat? Teprve dnes si mohu do důsledků uvědomit, co je vepsáno do základního vzorce bytostné povahy člověka. Objevuji skrytou touhu po nalezení blízké osoby, jež by mi dokázala věřit a která by mne nebrzdila tehdy, kdy to není ani dost dobře možné. Uvědomuji si svou nynější osamělost a úděl člověka odsouzeného k bezejmennosti uprostřed davu lidí. Ve zmatku dění a toužebných snah jsem hledal sebe sama a ztrácel spoustu času, zabývaje se při tom nepodstatnými věcmi. Stále dokola jsem se dopouštěl stejných omylů a neviděl jsem, že se jedná o ten samý prazáklad dění, jenž na sebe bere pouze rozličné podoby.

Vybavují se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem prvně vědomě objevoval projevy a účinky základní síly, jež se podílí na bytí všeho živého i neživého, nač jen si lze ve světě pomyslit. Zabýval jsem se posléze přeměnou a zušlechťováním této základní síly představy či myšlenky. Tápal jsem a mnohokrát prožíval zklamání a beznaděj. Toužebně jsem očekával onen jedinečný okamžik prozření a bezprostředního pojmutí smyslu bytí. Neustále jsem cítil onu mohutnost a nekonečnost na dosah ruky. Ve chvílích božského vytržení se přede mnou otevírala brána poznání a přímého vhledu do věcí dění a jako ubohý člověk, vědom si své nedokonalosti, jsem zůstával ohromen nekonečnou rozmanitostí životních proměn mnoha podob a projevů světelné síly - základu to Všehomíru. Svět se projevuje základní silou, jež je všeobsažná a skrytá v ohromném množství především pak ve hmotě, a přes to vyzařujíc do prostoru a času. Silové pole Země, její magnetismus a světelná síla, v jejíchž osnovách se tají veškeré poznání věků. Poznání všemožných rodů říše živočišné, rostlinné i nerostné, protože i všeliké přírodní útvary, kameny a krystaly v ryzí podobě žijí svým zvláštním způsobem života. Ve vlastním složení rovněž tají obrovské množství síly a jsou nepostradatelným prostředkem pozemského poznání, aniž si to leckterý člověk přímo uvědomuje.

Myšlenka jako lidská přeměna síly obsahuje ve své skryté podobě základy veškerého poznání. Myšlenka jako projev nanejvýš uspořádané hmoty je schopná vlastního účinku, přeuspořádání a přeměny. Objevil jsem říši představ a snů, bez jejichž účinků na svět by se rozplynula člověčí touha a pominul by zázračný mechanismus tvůrčího poznání. Vymizely by světové objevy, vynálezy, nevznikala by umělecká díla a nebylo by geniů, bláznivých snílků a všech, kteří nesou tento svět na svých rukou kupředu.

Objevil jsem říši snů, svět projevující se v mých představách. Dostalo se mi pak možnosti navštívit neznámá města v cizokrajných zemích a neprobádané končiny mnoha světadílů. Dostalo se mi moci cestovat na jiné planety mimo sluneční soustavu a objevovat nové prostory, kde platí nepozemské zákony, jimž se návštěvník musí podřídit. Jiné země, jiná pravidla, která je třeba nejprve poznat a po tom se jimi řídit, poněvadž v opačném případě může být podstata člověčího bytí snadno vtažena do černého jícnu tunelu, odkud není návratu do původního stavu (v závislosti na čase a myšlenkových představách). Obyvatelé těchto světů se mezi sebou dorozumívají způsoby, jimž je třeba se také naučit. Je jeden prazáklad, avšak nespočet způsobů a možností, ale jen jediná je vždy ta skutečná.

Člověk, jak jsem to sám pocítil, touží pak učinit osobní poznání přístupným našinci, jenž nezná cizí řeči a často nemá ani tušení o bytí těchto světů mimo jeho omezené zkušenosti a vžitá pravidla. Člověk se musí naučit ovládat pohyb na obou stranách hranice, která však ve skutečnosti není. Musí vlastnit pomyslný pas a vízum opravňující bytost k pohybu mimo vlastní prostor a čas. A konečně se člověk musí podřídit daným zákonitostem a projít bezohlednou zkouškou, v jejímž průběhu vyjde spravedlivě najevo, co ve své podstatě skutečně ukrývá, a je-li pro něj možné hranicí projít. To je spravedlivý zákon, jemuž se nelze vyhnout bez patřičných následků, jež v lidských měřítcích nabývají hrůzných rozměrů a strašných podob. Svědčí o tom zneužití moci a vlády zasvěcených na nejvyšších společenských příčkách všech dob a národů, a opakující se pravzor v železném řetězu příčin a následků táhnoucích se lidskými dějinami.

Neustále se nemohu dobrat toho, co jsem se rozhodl dnešní noci zaznamenat. Čas kvapí v omezených možnostech psaného záznamu. Navíc se ve mně opět probouzí obavy, jsem-li skutečně oprávněn podat své svědectví. Mám obavy, nedopouštím-li se nenapravitelné chyby a neporušuji-li nějaký mně neznámý zákon. Mé poznání je tak prosté, až může nezasvěceného svádět k rozličným disputacím, v rozporu s vlastními myšlenkovými útvary a strnulými vžitými pravidly, jež zde ovšem neplatí. Jde o pravidla a zvyklosti, které mají za úkol držet ubohého člověka při zemi, avšak bytost toužící se vznést do neprobádaných oblastí vyššího poznání tato pravidla omezují a poutají.

Mnohokrát jsem byl životem donucen prožívat si své bolesti naplno. Skutečné bolesti jako projevy nemocného těla, jež se brání a upozorňuje, že je něco v nepořádku. Ještě častěji jsem pak prožíval bolesti duševní trýzně ze zklamání, zmarnění a nesvobody ducha, jenž se ve smutku bránil omezenosti a strnulosti. Zažil jsem bolesti a smutky, které jsem trpělivě přijímal jako úděl či účel, jenž světí prostředky. Stával jsem se člověkem pokorným a trpělivým. Učil jsem se soustředit pozornost na myšlenky a učil jsem se pracovat s časem jako poměrnou veličinou, když jsem objevoval mezery v bolestech a prožíval je jako stav osvobozující od pomíjejícnosti. Nakonec jsem se od bolestí naučil odpoutat, abych mohl neomezeně nazírat a pojímat rozmanitosti světa.

Objevil jsem novou možnost. Přijímat bolest v důsledcích a nechat ji působit na tělo i mysl. V úžasu a s jistou mírou vytržení z běžného bytí se nová složka mého já stávala pozorovatelem přirozených dějů a pochodů, kterými se tělo a duše brání. Tělo se drží jako tonoucí stébla, když zápasí o holý život, a duše si není ve zmatku schopna vzpomenout na pradávnou zkušenost a umění již zapomenuté, avšak přesto dříve již nabyté v nespočetných životech vlastního druhu.

Pozoroval jsem pak onu zázračnou a každému jedinci zvlášť vrozenou alchymii těla a sledoval jsem své duševní pochody. Cosi nového se stalo svědkem zázraku, onoho jasného okamžiku prozření, kdy se nezávisle na čase stalo součástí i celkem a nabylo smyslu. Jako člověka mne nyní napadá prosté přirovnání k vzrostlému stromu, jenž rodí stovky plodů se stovkou semen a v každém semenu je zachován onen zázrak bytí celého stromu se stovkami plodů. A přesto jen nepatrné množství těchto zárodků je předurčeno k tomu, aby se ve vhodných podmínkách projevily, vyklíčily a naplnily tak skutečný smysl vlastního rodu. Člověk je však na rozdíl od stromu obdařen vlastní vůlí a rozumem, nástrojem tvůrčího ducha, a jako moudrý druh dospěl k výsadnímu právu a zodpovědnému postavení vládce říše. Do vínku mu byla dána volba a schopnost podílet se na vlastním osudu.

Neustále se však nemohu dostat k tomu, co jsem si přál zaznamenat. Opět si kladu otázku, proč o to tolik usiluji? Jedná se vskutku o prosté tajemství, které by si ve vlastní podstatě měl objevit každý sám. Jinak se připravuje o úžasný pocit, jenž provází dosažené poznání, jako náboj kladné síly, které je zapotřebí k důslednému prožití získané zkušenosti a k přijetí všech následků v rozmanitých souvislostech a podobách.

Neustále jsem teď nucen odvolávat se na minulé zkušenosti a je to tak zvláštní. Jako kdyby budoucnost byla obsažena v přítomnosti právě v okamžiku, kdy se zaobírám minulostí. Za jakých jiných podmínek může člověka napadnout takováto myšlenka? Jak jednoduché. Člověk ve své podstatě, ať již ze zvyku či z pouhé nevědomosti, prožívá svůj život a není schopen obsáhnout myšlenku v jediném okamžiku. Nacházím zde klíč ke spoustě otázek, pro které se člověk mnohdy po celý život bláhově usiluje nalézt složité řešení, přestože se odpověď na danou otázku ocitá v nejprostší podobě a stále na dosah ruky.

Je to podobné, jako když marně usiluji nalézt místo uvnitř plného prostoru. Třeba o pouti na rynku uprostřed lidského hemžení. Zmateně hledám místo, kam bych se postavil, a ve stejné chvíli opomíjím plně si uvědomit, že přece jen už někde stojím. Ale život běží dál svým vlastním během v daných podmínkách. Mohu volně dýchat a mohu snít. Mám svá přání, svá zapomnění. Mohu se zaobírat vzpomínkami na to, kde jsem stál před chvílí či minule a kterak mi bylo na onom místě dobře. A vlastní život mi právě utíká mezi prsty. Neocitám se totiž v přítomnosti, ale žiji vzpomínkami. Nebo se mohu také zaobírat představami, jak by mi bylo na jiném místě. Mohu si i vymýšlet a blažit se představami, jak by mi tam bylo krásně. I zde mohu dojít k poznání, mohu předvídat, avšak neustále zapomínám. A život mi utíká. Často se dopouštím omylů a chyb, které se pak ve spěchu usiluji napravovat, ale nemusí to být vždy správné řešení. Objevil jsem pravidlo, zde a nyní, právě od tohoto nepatrného okamžiku se odvíjí vše! Dopustil-li jsem se nějakého omylu a zároveň jsem si toho byl i vědom v jasném okamžiku prozření, nabyl jsem bezprostřední zkušenost a podle železného zákona o příčině a následku jsem jakoby splatil své poznání. Nikdy se za takovýchto podmínek nemohu bezprostředně dopustit stejného omylu. Vždyť také omyl je ve své podstatě jedinečnou, neopakovatelnou a dokonalou věcí. Omyl je nástroj v rukou člověka, skrze který se učí životu nazpaměť.

Je to teď pro mne zvláštní pomyšlení, když neumím využít síly okamžiku, v němž být znamená šílenou věc, kterou může poznat pouze člověk, jenž právě je! Neochuzuje-li se ani o jediný okamžik radosti či smutku v bezprostřední přítomnosti života. Mohl bych tento stav označit za probuzení a prozření, za stav skutečného žití, beze všech pochybností, v němž se nenachází nic vlastního ani cizího, dobrého či špatného, ale pouze skutečná upřímnost či neupřímnost lidské bytosti.

Právě v tomto okamžiku prožívám onen zvláštní stav celého těla a mysli a pojímám Ono veliké, o kterém jsem si dříve nadutě myslel, že mu mohu pouze rozumět. Vše má však své vlastní místo a čas, příčinu a následek. Nyní je mi jasné, že upřímností, ať už se jedná o cokoliv, může člověk nejméně co pokazit. V upřímnosti se totiž nachází skutečná síla, kterou si však člověk upřímný nemůže být v rozporu vědom. Je ale možné se o této síle přesvědčit, je-li člověk ochoten obětovat sílu okamžiku a podstoupit pro to další okamžik. Jak bláhové mi teď však připadá moje počínání. Chtít skutečně popsat něco, když mi nezbývá čas na nic jiného.

Poslední odstavec, věta a za slovem pár teček... A potom to úžasné ticho, zvláštní pocit klidu a úlevy. Jen na malou chvíli zavřít unavené oči, zaklonit ztěžklou hlavu a v klidu splynout s jemně se chvějícím prostorem, jenž se neustále smršťuje a rozpíná v nekonečných tvarech a proměnách. V posledním okamžiku cítím, že se vznáším vprostřed kosmického oceánu, v němž se zponenáhla rozplývá vlastní smysl...

V tomto místě zápisky skončily. Jako by pisateli vypadlo pero z ruky a zbylá část sešitu zůstala již nepopsána.