<<< předchozí | následující >>>
a rozvíjím dál své představy a myšlenky, dokud se
nedostaví onen jedinečný pocit splynutí, kdy se ocitám ve světě bez hranic,
kde není nic... Myšlenkové obsahy pak samy plynou a já jen jaksi volím
nejvhodnější ladění v duši. Tento způsob psaní ale obsahuje jednu
nepraktičnost a to v tom smyslu, že ocitnu-li se ve svém vytržení, děje
se něco, čemu se poddávám a ztrácím racionální kontrolu, což mne nijak
neohrožuje, ale co adresát? Pro mne je to jako s mraky na obloze, a třebaže
z nich někdy začne pršet či udeří blesk, patří to k přírodním
zákonitostem, na které se v podstatě nemůžu či neměl bych se zlobit. Byly
však doby, kdy jsem se styděl za své projevy vytržení, a asi bylo za co,
protože jsem jich spontánně zneužíval k hloupostem a rozličným
legráckám, čímž jsem mnohdy své kamarády a nejbližší přiváděl do rozpaků. Dnes,
doufám, je to něco jiného. Věřím ve své moudré alter ego, jež pro mne
představuje transpersonální vědomí a vypěstovanou důvěru v základní
pravdy. Uvědomuji si, že k tomu, abych si nalil šálek dobrého čaje,
nepotřebuji znát gravitační konstantu, hydrostatický tlak, bod varu vody,
chemické složení čajových lístků a účinnou látku v nápoji obsaženou (a
to přes to, že se tím z vlastní podstaty často zaobírám). Postačuje
pouze předešlá zkušenost v důvěře při posezení u dobrého čaje,
v atmosféře pohody a uvolnění. A ono to ani nakonec s tím čajem
příliš nesouvisí. Jde o to, spolehnout se v základní pravdu, jež platí,
ať nám to je jasné či nikoli… Svět se nezboří, a je úžasné, vědět to. Prostě
jsem a důvěřuji, že svět je, a ty jsi a všechno je. Mohu vymyslet sto a jeden
způsob, jak to je, ale zkušenost mi dá nakonec zapravdu, že to je stejně
jinak. A to jinak je, kdy jde o to, přijmout skutečnost, a pak se stane onen
zázrak, že to je a že já jsem a že je to jedno. Nezbývá čas na přemýšlení,
jaké to bylo či jaké by to mohlo být, natožpak jaké bych já chtěl, aby to
bylo. Připomněla
jsi mi to, Danielo, svou popsanou zkušeností z našeho setkání na chatu,
kdy jsi přestala mít potřebu něco psát a byla jsi ráda při vědomí, že jsme
skutečně teď a tady, při sdílení společného virtuálního prostoru. Setkali
jsme se v reálném čase jako Daniela a Jura, na rozdíl od mailíků, které
si píšeme někde v soukromí a schovaní v čase, kdy ten druhý nemůže tomu
prvnímu do procesu nijak |
- 48 -