<<<  předchozí   |   následující  >>>

a rozvíjím dál své představy a myšlenky, dokud se nedostaví onen jedinečný pocit splynutí, kdy se ocitám ve světě bez hranic, kde není nic... Myšlenkové obsahy pak samy plynou a já jen jaksi volím nejvhodnější ladění v duši. Tento způsob psaní ale obsahuje jednu nepraktičnost a to v tom smyslu, že ocitnu-li se ve svém vytržení, děje se něco, čemu se poddávám a ztrácím racionální kontrolu, což mne nijak neohrožuje, ale co adresát? Pro mne je to jako s mraky na obloze, a třebaže z nich někdy začne pršet či udeří blesk, patří to k přírodním zákonitostem, na které se v podstatě nemůžu či neměl bych se zlobit. Byly však doby, kdy jsem se styděl za své projevy vytržení, a asi bylo za co, protože jsem jich spontánně zneužíval k hloupostem a rozličným legráckám, čímž jsem mnohdy své kamarády a nejbližší přiváděl do rozpaků.

Dnes, doufám, je to něco jiného. Věřím ve své moudré alter ego, jež pro mne představuje transpersonální vědomí a vypěstovanou důvěru v základní pravdy. Uvědomuji si, že k tomu, abych si nalil šálek dobrého čaje, nepotřebuji znát gravitační konstantu, hydrostatický tlak, bod varu vody, chemické složení čajových lístků a účinnou látku v nápoji obsaženou (a to přes to, že se tím z vlastní podstaty často zaobírám). Postačuje pouze předešlá zkušenost v důvěře při posezení u dobrého čaje, v atmosféře pohody a uvolnění. A ono to ani nakonec s tím čajem příliš nesouvisí. Jde o to, spolehnout se v základní pravdu, jež platí, ať nám to je jasné či nikoli… Svět se nezboří, a je úžasné, vědět to. Prostě jsem a důvěřuji, že svět je, a ty jsi a všechno je. Mohu vymyslet sto a jeden způsob, jak to je, ale zkušenost mi dá nakonec zapravdu, že to je stejně jinak. A to jinak je, kdy jde o to, přijmout skutečnost, a pak se stane onen zázrak, že to je a že já jsem a že je to jedno. Nezbývá čas na přemýšlení, jaké to bylo či jaké by to mohlo být, natožpak jaké bych já chtěl, aby to bylo.

Připomněla jsi mi to, Danielo, svou popsanou zkušeností z našeho setkání na chatu, kdy jsi přestala mít potřebu něco psát a byla jsi ráda při vědomí, že jsme skutečně teď a tady, při sdílení společného virtuálního prostoru. Setkali jsme se v reálném čase jako Daniela a Jura, na rozdíl od mailíků, které si píšeme někde v soukromí a schovaní v čase, kdy ten druhý nemůže tomu prvnímu do procesu nijak

- 48 -