<<<  předchozí   |   následující  >>>

současného bydliště. Nějak jsem se s tou fotografií ztotožnil. Je to pohled na úrovně odkrývání či těžby vápence, a je tam také jezero, na jehož hladině se obráží okolní útesy.

Připomnělo mi to povídku o trilobitu, kterou jsem napsal po jednom svém výletu. Tak ti ji připojím k mailu. Musím zas běžet. Víš, že nikdy nevím příliš předem, co se stane? Nebo spíš vím, co bych si přál, co si přejí jiní, čemu mne okolnosti předem nutí…, ale budoucí skutečnost je většinou jiná. Trilobit

4) Milá Danielo, prázdnota je jako čistý list papíru, nad kterým můžeš rozjímat. Jako mladistvý s velkými sny a představami o životě jsem nesmírně trpěl, když jsem byl sžírán vnitřní touhou po sebevyjádření. Byl jsem obklopen spoustou připravených papírů, jak jsem se dříve již zmínil o své zálibě, ale nedokázal jsem nic pořádného namalovat či napsat. Bylo nespočet pokusů a spousta zmarnění…

Ani nevím, kdy se to stalo, asi je to procesuální záležitost a dochází k tomu zvláštním kvalitativním skokem, ale jednou jsem přestal toužit. Zbavil jsem se představ svých idolů, s nimiž jsem se ztotožňoval a především pak srovnával. Přestal jsem malovat jako Leonardo da Vinci nebo Zdeněk Burian, psát jako Jack London a zpívat jako Honza Nedvěd… Pochopil jsem svoji jedinečnost a objevil prostor pro sebevyjádření. Jako malé dítě, když uchopí pastelku, začne kreslit, spíše čárat. Jako čaroděj, jenž do popela v transu načmáral hůlkou čáranici, z které poté před-vídal děje budoucí. Malé děti jsou jako malí čarodějové, a když se dospělí zamýšlí nad dětskou kresbou, chytá je to za srdce, cosi v duši přitom rezonuje…

Píšeš, že mi toho nemůžeš tolik dát jako já tobě. Myslím, že ti toho nemám příliš co dát. To, co právě prožívám, je nesdělitelné. Zanechávám za sebou pouze elektronickou stopu, která může rozeznívat tvé nitro. A pro mne je zase nepřístupné, co se odehrává v tvých představách. Vstoupili jsme do procesu, jenž nás oba, a každého svým způsobem (každý jsme jiný), vnitřně inspiruje.

- 10 -