Martin je spíš klukovského vzezření, přestože mu bude tuším kolem třiceti let. Habánovitá postava s černou kšticí střiženou na ježka vyzývá už svým zjevem člověka klidumilného k jisté opatrnosti. Přítel nosí nejraději plandavé kalhoty, vytahané triko a k tomu to jeho ledabylé vystupování. Z ničeho si ten člověk nedělá starosti. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak se Martin živí. Moji otázku, kde pracuje, odbyl pokaždé slovy: “Ále, jednou tam, podruhé zase jinde. Je to potíž, když mě práce nikde dlouho neudrží.” A přitom se směje a má ohromnou legraci z toho, jak se tvářím. Přesto jej mám rád a na jeho způsobu života mně cosi imponuje. Objeví se znenadání a stejně tak i zmizí, ale téměř nikdy mi nezapomene přinést něco nového jako dárek. Naposledy přitáhl s obrovským supěním krabici naplněnou kameny. Když jsem se na něj obrátil s otázkou, kde k šutrům přišel, dozvěděl jsem se, že je jako kluk sbíral. Dnes ho však chtěli doma po velkém úklidu i se sbírkou vyhodit. Bylo mu těch krásných kamenů líto a vzpomněl si tedy na mne. Ale stejně si teď myslím, když o tom tak uvažuji, že tomu ve skutečnosti bylo trochu jinak, než jak mi situaci líčil. Musel mě určitě slyšet, když jsem se v hospůdce U Havrana vyptával známého z muzea, jenž si přisedl k naší společnosti, kde bych si mohl vypůjčit nějaké minerály, které jsem potřeboval jako předlohu k dokreslení obrázku. Takový přítel je tedy Martin.

Vybavuje se mi teď velmi živě okamžik, kdy jsem pracoval na archeologických vykopávkách jako nadšený dobrovolník při hrubých pracích na odkrývce hlušiny. V krátké době jsem se spřátelil s profesionálním archeologem panem Tomášem, jenž mne po večerech zasvěcoval do tajů dávné historie, která k nám stále promlouvá prostřednictvím objevených artefaktů. Pan Tomáš mi po čase zprostředkoval přístup k vzácným nálezům, které jsem si mohl prohlédnout a obkreslit na čtvrtku papíru. Tato činnost mne natolik zaujala, že jsem se na jihu zdržel o několik měsíců déle, než jsem původně zamýšlel.

Spoustu hodin jsem proseděl za stolem v dřevěné boudě, která sloužila z větší části jako skladiště beden s uloženými artefakty. Ten večer, kdy jsem se nečekaně seznámil s Martinem, jsem při světle elektrické lampy překresloval část bronzového šperku z doby slovanské. Už přes den bylo nesnesitelné dusno a dala se tušit jistá změna počasí. Otevřel jsem jediné okno a dveře chaty, aby mohl místností proudit jemný vánek. Téměř až pudově jsem se vcítil do pocitů přírodního člověka očekávajícího bouři. Najednou se venku zablýsklo a v krátkém následujícím okamžiku se ozvala ohlušující rána, jako by uhodilo někde velmi blízko. Nato se spustil ohromný liják a voda padala na zem skoro ve vodních provazcích. Rychle jsem se probral z vytržení primitivního člověka a spěchal jsem zavřít okno, aby se voda nedostala dovnitř boudy. Když jsem se chystal zabouchnout i dveře, vběhl se smíchem do místnosti zmoklý dlouhán. Přes hlavu měl přehozený kus igelitu, který si jednou rukou přidržoval a v druhé táhl dvoulitrový demižónek opletený proutím. Řehtal se tak, že málem přehlušoval rachot vodní spousty dopadající na plechovou střechu, a hlasitě křičel:

“Ano, já si zde kreslím,” povídám překvapeně nečekanému vetřelci a pokračuji otázkou: “A co vy zde děláte?”

Hledí na mě, pořád se ještě směje a odpovídá téměř drze: “No, jestli máte na mysli vykopávky, tak tedy kopu. Co jiného tu může člověk taky dělat? Hrabu se vlastníma rukama v zemi, odkrývám hlušinu a dřu se jako mezek s kolečkem. A to jsem si nejdřív bláhově myslel, že taky něco z těch starých vykopanin objevím. Ha, ha, a zatím samé houby a jalovina. Tam, kde se skutečně cosi najde, nás páni archeologové, doktoři a učenci hned odeženou...”

“Musíte mě ale omluvit,” povídám, “zatím nemám obrázky utříděné a popsané. Většina zobrazených předmětů však pochází z doby slovanské kultury před Velkou Moravou. Podívejte se tady,” rozkládám po stole listy s kresbami. “Záušnice, gombíky a zde bronzové spínadlo a šperk v jedné podobě a dál kostěná spona...” Nezvaný host si teď v tichosti a se zaujetím prohlíží nabízené listy.

“Většina z toho, co zde vidíte, ano, jen některé výkresy s sebou vozím jen tak, pro radost. Podívejte se například zde. Není to nádhera?” upozornil jsem hosta na list, na němž bylo nakresleno obyčejné hliněné kolečko z pozdní doby kamenné. “Uplynulo nejméně čtyři a půl tisíce let, co jej člověčí ruka stvořila z kousku jílu. Je sporná otázka, zda lidé dané doby a místa dokázali využívat kola u dopravního prostředku. Ale toto kolečko se čtyřmi loukotěmi do pravoúhlého kříže uvnitř sloužilo nejspíš jako kultovní předmět a pravděpodobně znázorňuje symbol životadárného Slunce.”

“Krásný šperk - může pocházet asi tak ze šestého století našeho letopočtu.” Podivuji se přenádhernému kousku a povídám: “Mohu vám, milý příteli, pouze doporučit, být vámi, tak svůj vzácný šperk nikde neukazuji a vážím si jej jako veliké cennosti. Kolo s loukotěmi do kříže bylo už pravěkým symbolem Slunce a kdo ví, kam až skutečně sahá archaický význam člověčího vyjádření úcty božskému zdroji životodárné síly.”

“Jistě, ale fašisté pouze zneužili tohoto znaku jako vizitky nadřazeného národa. Jinak se tomuto kříži říká svastika a ve skutečnosti se jedná o pradávný symbol Indů a Číňanů, ale i mnoha dalších a také evropských národů, včetně starých Slovanů. Monogram označuje opět nejpravděpodobněji Slunce či v přeneseném významu také oheň, který hrál v pradávných dobách v lidském životě existenčně důležitou roli jako zdroj tepla a chránil před nebezpečím. Plnil rovněž neméně významnou úlohu kultovní a magickou.”