Dar, jenž to nakonec způsobil

Kdosi nečekaně zaklepal na dveře. Ani jsem nezaslechl kroky na vrzavém schodišti vedoucím k podkrovní světnici. “Koho to sem čerti nesou takhle brzy dopoledne?” pomyslel jsem si v duchu a ne právě v dobré náladě. V noci jsem se pořádně nevyspal a čeká mě práce, již jsem ještě dnes slíbil dodělat. Znovu se ozvalo zaklepání, teď už silněji.

“Dále,” povídám, “vždyť není zamknuto.”

Dveře se zvolna pootevřely. Objevila se nejprve ruka s balíčkem zabaleném v novinovém papíře a posléze i rozesmátý Martin, starý přítel.

“Zdravím tě, Juro!” spustil bodře hned ve dveřích, ještě za sebou nestačil zavřít. “Už jsem si myslel, že mě tvá přísná domácí nevpustí nahoru. Říkala mi, že jsi byl dnešní noci zase na toulkách a vrátil ses až pozdě k ránu.”

“Vítej, Martine, a šetři si dech na později,” snažím se přítele brzdit v jeho přílišné výřečnosti. “Staré ženy mají lehké spaní a domácí nikdy nic neuteče. Někdy mě napadá, že se stará až příliš,” odháním dotěrné představy.

“Tady se posaď, však víš, kam, a dej pozor, ať nepovalíš stojan s obrázkem,” radil jsem příteli. “Ještě nestačil pořádně zaschnout.”

“Koukám, že jsi už pilně pracoval,” správně postřehl Martin a usadil se ke stolku v rohu místnosti, kde sedává pokaždé, když mě přijde navštívit.

“Cosi jsem ti přinesl. Včera jsem byl u známých ve Starém Městě a ti dělali pořádek na půdě baráku, který byl postavený koncem minulého století. Jestli si správně vzpomínám, nese nad vchodem nápis A. D. 1888. Léta páně a pěkné číslo, které se dobře pamatuje. Jeden z mála českých baráků ve Starém Městě, kde žili převážně Němci.”

Přítel pak mezi řečí rozbaloval balíček, který s sebou přinesl, a pokračoval: “Známí objevili na půdě starou kovanou truhlu, takovou tu, co se používala už dávno jako cestovní zavazadlo namísto dnešních kožených kufrů. Dřevěná bedna byla zamknutá a o klíčích, to se ví, nikdo nic nevěděl. Nakonec se tedy rozhodli, že truhlu vypáčí násilím. Po chvíli se jim to celkem snadno podařilo, protože dřevo bylo z velké části ztrouchnivělé a prožrané červotočem. A představ si, co našli uvnitř. Úplný vetešnický poklad. Krom nějakých starých vybledlých fotografií, uniformy a šavle, snad ještě z mocnářství, byla truhla plná starých knih, všelijakých papírů. A taky tam byly nějaké deníky. Nikdo ze známých neměl tušení, kde se to tam mohlo vzít. Celý barák nedávno koupili od majitele, který dům zdědil po vzdáleném příbuzném jako jediný dědic a nikdy předtím v domě nebyl. Potom, co zemřela potrhlá ženská, která tam do posledního okamžiku žila a o které nikdo nic pořádně nevěděl, prodal nový majitel nemovitost velice levně se vším, co se uvnitř nacházelo. Ani mu nestálo za to prohlížet staré haraburdí a bezcenné krámy.”

Martin vybalil z novin dvě staré knihy vázané v kožených deskách a něco vybledlého v plátěném obalu. Všechno to bylo zčásti ztrouchnivělé a zatuchlé.

“Tak jak se ti ty krámy líbí?” zeptal se s dávkou lehké ironie v hlase. “Nechceš se na to podívat? Známí to chtěli hned vyhodit na smetiště, ale vzpomněl jsem si na tebe, deník je docela zajímavý. Už včera, když jsem se vrátil domů, jsem nahlížel do knih, ale nerozumím švabachu ani němčině. Deník je ale záhadný. Je psaný češtinou, ale neměl jsem dost chuti ani času luštit vybledlé a místy už rozpité inkoustové písmo. Ale obrázky mě zaujaly na první pohled. Hned jsem si připomněl tvou zálibu v mystickém učení. A tak jsem ti to všechno donesl.”

Martin mně podal zaprášené a starobou vonící svazky a se zdviženým obočím, teď zase na oko vážně, čeká, co mu na to povím.

“Dobře, Martine, děkuji. Podívám se na tu tvou záhadu, ale teď nemám příliš vhodnou náladu a ani dostatek volného času. Prohlédnu si ty věci později a při příští návštěvě ti řeknu, co jsem objevil.”

Odložil jsem všechno na polici, abych se mohl rozloučit s Martinem.

“Teď se už ale musím pustit do práce. Jsem rád, že sis na mě vzpomněl. Jestli nebudeš mít co dělat, uvidíme se dnes večer v hospůdce U Havrana v parku.”

“Dobře,” souhlasil Martin a odcházel se slovy: “Měj se jak chceš a netrap paní domácí, má o tebe velkou starost...”

“Běž už, darebáku, nebo po tobě něco hodím,” a už jsem se naoko rozzlobeně rozhlížel kolem, co by mi k tomu účelu nejlépe posloužilo.

Dveře konečně zaklaply a já se opět ocitl v blahodárném tichu, které obzvláště v poslední době stále častěji vyhledávám. Přítel je nátury živé a dnes, po probdělé noci, by pro mě byla jeho déle trvající návštěva přemáháním a utrpením. Jsem člověk upřímný, často náladový, a tedy při mé povaze někdy až nepříjemný. Kdo mne dobře nezná, může si pomyslet, že jsem neomalený hrubián a škarohlíd. Dávno mne však už omrzela přetvářka a taky to nekonečné vysvětlování, jak pojímám svá slova na rozdíl od očekávání a konvencí. Sled mých myšlenek se často točí takovou rychlostí, že mi nezbývá čas pro volbu slov, natož pak na vhodné fráze a konverzační cvičení.