Ještě nikdy jsem nenapsal povídku o tom, jak jsem vyhrál ve Sportce, ještě nikdy jsem se nestal milionářem. Nedávno jsem se probíral svými věcmi, které již léta ležely v papírových krabicích, jež jsem ani při posledním stěhování nestačil vybalit. Přes víkend jsem se ocitl sám doma a z jakéhosi rozmaru jsem vytáhl jednu z krabic. Posadil jsem se na koberec do prostřed místnosti a s jistou dávkou rozpaků i zvědavosti jsem opatrně odtrhl izolepu, která zabezpečovala její víko.

Postupně jsem po koberci začal rozkládat starou korespondenci, pohlednice se zajímavými obrázky, až jsem narazil na staré sešity, do nichž jsem si před léty zapisoval nápady, jež jsem z domýšlivosti mně vlastní nechtěl ponechat planému osudu. Jak čas plynul školních sešitů přibývalo a já si nenašel chvíli, abych si je někdy přečetl. Když jsem se jednou rozhodoval, jak naložím s věcmi, jež se v mém životě jakoby mimochodem nahromadily, a obzvlášť tehdy, když jsem si neodpustil zvednout kdejaký kámen u cesty, a když mi bylo líto vyhodit časopis s jediným obrázkem, jenž mne zaujal, řešil jsem pak složitý problém. Nakonec jsem přece jen většinu z těch věcí jednoduše vyhodil s rozhodnutím dále se jimi nezabývat. Neodpustím si zde však zmínku o nepokojné můře, která mne v průběhu noci, kdy normální lidé spí, vyhnala k popelnici, abych vyhrabal krabici s mořskými mušličkami, které jsem si přivezl z cest. Přitom jsem narazil na vyhozený sešit s novinovými výstřižky, kterým jsem také neodolal. Zbytek noci až do brzkého rána jsem se pak věnoval čtení zajímavých zpráv z domova i zahraničí.

Na samém dně krabice, jako bych se obával o jeho ztrátu, jsem objevil zapomenutý sešit s povídkami, pomocí kterých jsem se kdysi vyrovnával se svými zmarněnými představami. Bylo to velice jednoduché. Když jsem měl nějaké přání a ono se ne vyplnit, napsal jsem povídku, v níž jsem si svou představu zrealizoval. Popisoval jsem cestu do zámoří, udělal jsem ze sebe cestovatele a snílka, kterému se daří vše, nač jen sáhne a pomyslí. V jiné povídce jsem popsal badatele, jak ve své pracovně úspěšně řeší složité problémy... Popsal jsem morouse a samotáře, jenž nakonec našel pramen svých obtíží a stal se úspěšným spisovatelem. Čím více jsem se pročítal do svých starých prací, zmocňovalo se mne zvláštní tušení. Narážel jsem na zmínky a podrobnosti - produkty bujaré fantazie, které se až nápadně shodovaly s mou současnou situací. “Jak jsem to tehdy mohl jen tušit,” přistihl jsem se nad absurdní úvahou. Téměř do detailů jsem popsal svoji současnou pracovnu s počítačem a reprodukcí staré námořní mapy visící nad stolem, ta současná je originál.

Všechny věci jsem zase uložil hezky zpět do krabice včetně školního sešitu, ale od toho dne mi nedaly klidu myšlenky z povídek točící se kolem nečekaných shod. Souhra zvláštních okolností, náhoda nebo synchronicita, jak ji popsal C.G. Jung. Stává se mi poměrně často, že zvednu telefon a ozve se člověk, na kterého jsem před chvílí myslel. Nebo nedávno se mi krátce před probuzením zdálo, jak v konkrétním městě a prodejně kupuji fotoaparát, a skutečně o týden později jsem jej koupil. Prošel jsem před tím několik prodejen, ale nakonec jsem se ocitl v té z mého snu a doopravdy tam měli vystavený jediný fotoaparát v příhodné cenové relaci a dizajnu přesně, jak jsem si jej pamatoval. Pominu-li ale všechny ty možné spekulace od magických, psychologických až po ryze vědecké, zůstává mi stále holá skutečnost, že se to stává.

Celkem pravidelně a již sedm let sázím Sportku. V průběhu tohoto vývoje jsem nakonec dospěl k názoru, že stačí vsadit šest čísel ze čtyřicetidevíti, pouze jediný sloupeček k tomu, abych získal pravděpodobnost výhry v protikladu s tvrzením, kdo nehraje, nevyhraje. Zpočátku jsem se nechával unášet sněním o možnostech vyplývajících z tučné výhry. Ve svých představách jsem cestoval, bádal jsem, a když jsem se vracel z cest, psal jsem knihy ve své pracovně. Ve skutečnosti jsem však dlouho zůstával smolařem, morousem a samotářem až do chvíle, kdy jsem přistoupil ke skutkům. Začal jsem psát, tedy nejprve jsem se musel naučit psát, a k tomu mi dopomáhala oživená dětská touha, kdy jsem se chtěl stát spisovatelem. Psaní pro mne mělo vždy zvláštní význam. Vzpomínám si na jednu pohádku o chlapci a kouzelné tužce, s kterou nakreslené věci ožívaly. Stačilo nakreslit například míč a ten pak vyjmout z papíru jako skutečný. Indiáni zase věřili tomu, že jim fotografie odnímá část jejich duše. Umělci vkládají do díla své srdce. A pro mne psaní odjakživa znamenalo jakousi magii slov a jejich obsahů, aniž jsem si to byl kdy nějak schopen rozumně vysvětlit.

Minulý týden se mi zdálo, že jsem vyhrál ve Sportce. V pondělí jsem viděl televizní reklamu na výhru s vánoční prémií. Ve středu jsem si vsadil náhodný tip osmi sloupců v systému on-line, včetně hry Šance. Cestou k příteli na chalupu do Liberce jsem se v autobuse zasnil nad možností výhry a za okny autobusu opouštějícího Prahu jsem spatřil nápis SAZKA a.s.

Psal jsem zde o možné filozofii, jež vede k výhře jako naplnění životního smyslu. Výhru ve Sportce jsem si zvolil proto, že symbolizuje peníze jako prostředek pro každého bez rozdílů ve vzdělání, společenském postavení a bez nároků na zvláštní schopnosti nebo dovednosti. Vsadit si může skutečně každý, jenž v sobě nalezne touhu uchopit osud do vlastních rukou. Pravděpodobnost, že čísla, která vsadíte, budou právě tažena, je tak malá, že i kdybyste sázeli pravidelně po celý život, je téměř stoprocentní, že nevyhrajete. Přesto se to stává. Mezi lidmi se nacházejí jedinci, kteří měli to štěstí.

Věřím, že štěstí je životní styl. Můžeme vyhrát, protože si to přejeme, žijme proto způsobem, jako by se již stalo. Nemám zde na mysli způsob zhýralý a rozhazovačný, těmto lidem by peníze neměly patřit do rukou, ale životní styl tvůrčí, naplněný představami o cestách a úspěších, jež se realizují. Samozřejmě, když přemýšlíme o cestě na vrchol hory, potřebujeme k tomu zdravé tělo i ducha.