Pro neznámého muže

V životě každého člověka se vyskytuje mnoho lidí, ale ty, jež v něm dokáží sehrát nějakou skutečně významnou úlohu, lze snadno spočítat na prstech rukou. O jednom takovém člověku bych se chtěl zmínit.

Bylo to před lety a za poněkud zvláštních okolností. Prožíval jsem si krásných osmnáct let, když jsem se potkal s mužem, jenž mne seznámil s paterou moudrostí. Nedokázal jsem jí tehdy ještě porozumět. Ale na kratičký okamžik, když jsem prohlédl šedivým závojem naučených myšlenek a zvyklostí, pocítil jsem ohromující vzrušení ze zvláštního zážitku zprostředkovaného mi oním člověkem.

Ve srovnání s průměrnou délkou lidského života se jednalo o pouhé setkání, jako by stopa po záblesku meteoru vniklého do atmosféry na oční sítnici snílka, avšak o to významnější, poněvadž jsem si později v životě vícekrát vzpomenul na ten nepatrný úsek v čase. Mnohokrát se mi za jiných okolností vybavila z podvědomí tvář člověka, jenž ve mně oživil vzpomínky na dávno prožitou minulost a vrozenou touhu po moudrosti a poznání.

Vše se odehrálo před více jak dvanácti lety, kdy jsem pracoval jako dělník v jedné z obřích továren na zpracovávání kovů a bydlel v moderní mnohapatrové ubytovně, kde žilo tolik lidí, že jsme se navzájem neznali. Měl jsem štěstí a podařilo se mi získat jednolůžkový pokoj, na nějž se za jiných podmínek čekalo i několik let. V poklidu jsem trávil mimopracovní dobu ve vzácném soukromí vlastního života, poněvadž společnost s pochybnou morálkou se tehdy dokonale dokázala postarat o člověka, takže mu kolikrát nic jiného nezbylo. V pohodě jsem žil v dobrovolné izolaci jako v tunelu, na jehož konci se nachází světlo. Vyskytoval jsem se mimo nejistou realitu a čas až do okamžiku, kdy se mi přihodila nehezká událost.

Již od dětství jsem nosil ve svém zjevu cosi, co dokázalo dráždit lidi a obzvlášť ty, kteří byli náchylní k agresivnímu chování. Tehdy jsem pozdě večer na chodbě ubytovny telefonoval z automatu. Vedl jsem živě hovor a snad se až příliš hlasitě smál, čímž jsem na sebe upozornil člověka, který se po zavírací hodině vracel z posezení s přáteli.

“Co ty se tu tak směješ! To sem ti pro smích?” zaznělo nečekaně a hrubě za mými zády.

V okamžiku jsem si uvědomil, že otázka je mířena na mou osobu. Otočil jsem se a uviděl chlapíka, jak těžce stojí na široce rozkročených nohou a kývá se dopředu a dozadu a vyzývavě na mne hledí.

Řekl jsem mu, že si povídáme s kamarádkou a že se nesměji jemu. Pokrčil jsem rozpačitě rameny a otočil se zpět k automatu. Nevěnoval jsem opilci další pozornost.

Ještě chvíli jsme jsem mluvil do sluchátka, když tu mne uchopila za rameno čísi ruka. Byl jsem zprudka otočen a v bezprostředně následujícím okamžiku jsem dostal hrubou ránu přímo na kořen nosu mezi oči. Záblesk před očima, moment překvapení, jako by se čas zastavil, a jaksi tiše se mi spustila krev z rozbitého nosu.

Teprve teď mi proběhla hlavou myšlenka: “To ten opilec...”

Popadl mě vztek. Začal jsem řvát jako zvíře, neartikulovaně, na celou chodbu a podařilo se mně zahnat chlapíka - to ožrané agresivní hovado, s vypatlaným v alkoholu naloženým mozkem - na zběsilý ústup do výtahu. Křik ozývající se ozvěnou chodbami spící ubytovny vyburcoval dýchavičnou vrátnou s její stokilovou masou korpulentního těla. Přivalila se jako rozjetý tank a přitom také křičela štěkavým altovým hlasem, že okamžitě zavolá VB.

Cítil jsem tupou bolest v nose a když jsem si na něj sáhl, s překvapením jsem zjistil, že ho mám v beztvárné hmotě rozpláclý na stranu. Stále mně crčela krev, kterou jsem měl na triku a v kaluži na zemi kolem sebe. Naštvané vrátné, s níž ta scéna nic nedělala, jako by byla již dost otrlá, jsem řekl, aby se vykašlala na esenbáky a zavolala mně sanitku. Odsunula se zpátky do kukaně, a zatímco se objevili tři hlukem probuzení zvědavci, dorazila asi po deseti minutách se zapnutou sirénou veřejná bezpečnost.

Potom mne dva muži v zelených uniformách vzali na projížďku nočním velkoměstem po pohotovostních službách, kde mě nikde nemohli či nechtěli ošetřit a s výmluvami nás posílali od čerta k ďáblu. Bylo mi to už jedno a nakonec, asi po hodinové anabázi, kdy už toho i policisté měli plné zuby, jsme dorazili do fakultní nemocnice, kam mne přijali pozdě večer, ošetřili a ponechali ve stavu pacienta.

Brzy ráno po bláznivé noci plné fantazmagorických snů jsem se probudil vyčerpaný, rozlámaný a s bolavou hlavou v pokoji na nemocničním lůžku. Nos jsem měl jako bambuli - ucpaný a vycpaný zelenou cupaninou po chirurgickém zákroku. Kupodivu nos mne, až na tupý tlak v kořeni vystupující mezi oči, téměř vůbec nebolel.

Vylezl jsem z postele a potichu, abych nikoho nevzbudil, jsem otevřel zásuvku nočního stolku, kam jsem zašátral po balíčku cigaret, jenž jsem tam v noci se zápalkami uložil. Oblékl jsem si župan a opatrně jsem vyšel na chodbu. Dýchalo se mi moc nepříjemně. Mohl jsem k tomu používat jen ústa, což mi začalo způsobovat bolestivé tlaky v uších. Po krátké orientaci jsem našel dveře WC, za něž jsem se ukryl tak šikovně, že mě nikdo neviděl. V noci jsem byl již sestrou informován, že se na oddělení a výslovně na WC nekouří. K tomu účelu slouží vyhrazené místo na hlavní chodbě, kam se však přes noc zamyká.

Nevím, zkoušel-li kdo kouřit cigaretu s ucpaným nosem, ale není to nic příjemného a snadno proveditelného. O to víc je to složitějším pro člověka, kterému dávali před necelými sedmi hodinami do původního stavu nosní kůstky a pro udržení tvaru mu nos napěchovali kusy látky či tampóny. Navíc, aby to celé drželo hezky na místě, dostal jsem na nos přes uši uvázanou fáčovou bambuli jako šašek z manéže.

S nemalými potížemi jsem vykouřil půl cigarety, přičemž se mi udělalo špatně. Vůbec jsem neuvažoval o nezodpovědnosti. Otráveně jsem vyhodil nedopalek do záchodové mísy a spláchl.

Potichu jsem se vrátil na pokoj, a protože bylo půl šesté a za okny se pomalu rozednívalo, nechtělo se mi už zalézat pod pokrývku. Sedl jsem si na postel a přemýšlel jsem nad tím, co asi řeknou v práci, až se dozvědí, že jsem v nemocnici s rozbitým nosem. Jestli jim to vůbec kdo řekne.

*

Oddělení se postupně probouzelo k životu. Na chodbě bylo slyšet drnčení prádelního vozíku, otevírání dveří a hlasy ošetřujícího personálu. Zhasla noční světla a do pokoje vešla sestra.

Bodrým hlasem nás vítala do nového dne slovy: “Dobré jitro pánové! Jakpak jsme se vyspinkali?” a přitom otevřela okno.

Do místnosti začal proudit svěží vzduch. Ptáci zpívali a z ulice za plotem parku bylo slyšet rachot a cinkání projíždějící tramvaje.

“Pěkné ráno,” pomyslel jsem si, “takto jsem jej nikdy nevnímal.”

“Aááá, tady nám přibyl mladý pán,” vytrhla mne sestra z úvahy o tom, jak může být krásné ráno, když člověk nespěchá do zaměstnání, netlačí se v přeplněném dopravním prostředku a nehoní čas, aby stihl označit píchačku - dokument vymezující pracovní dobu, povinnost jako nezbytnou nutnost v životě vzorného dělníka v továrně.

“Brýjitro,” odpovídám a sestřička se na mě usmála.

Já se taky usmál. Je to pěkná holka. Vůbec si myslím, že většina mladých sestřiček jsou krásné holky. Možná je to tak schválně zařízeno, aby si mohl těžce nemocný člověk alespoň oči potěšit.

Když jsme na pokoji znova osaměli, osmělil jsem se a zahuhlal: “Dobrý den, já se jmenuji Jura...”

Tlustý pán na nejbližší posteli mi podal svou otylou ruku a řekl, že se jmenuje Jaromír. Zbývající pánové si mě nevšímali. Proto jsem se zvedl a šel jsem se podívat, jsou-li už dveře do kuřárny na chodbu otevřeny. Dostal jsem chuť vyzkoušet novou cigaretu.

Dveře byly dokořán a hned za nimi v rohu chodby proti sobě stály dvě dřevěné lavice, mezi nimiž vévodil špinavý popelník na vysoké noze, kolem kterého už seděli tři pánové v županech. Jeden četl noviny a dva pokuřovali zaujatí společnou debatou.

“Brýden, mohl bych si k vám přisednout?” zeptal jsem se slušně, ale nikdo mi neodpověděl.

Posadil jsem se, vytáhl krabičku cigaret a jednu zapálil. Žádná radost to nebyla. Málem jsem si podpálil bambulku, jak jsem neviděl na konec cigarety. Snažil jsem se kouřit a přitom jsem pozoroval lidi, co procházeli po schodišti. Přemýšlel jsem, co mě teď čeká a jak dlouho si pobudu v nemocnici, než mě propustí.

Náhle se ve dveřích objevila vrchní sestra a začala nás lamentovat, že si máme jít hned na teploty.

Stejně mi cigareta nechutnala. Odešel jsem na pokoj, kde jsem měl na stolečku položený teploměr.

“Pan Minarčík...!” ozvalo se z chodby.

Vykoukl jsem ven a sestra mne poslala na odběr. V ošetřovně mi odebrali krev a dozvěděl jsem se, že si mne přeje vidět pan doktor.

Posadil jsem se na lavici u dveří ošetřovny a na místo vpichu jsem tlačil tampón, který voněl tinkturou. Když jsem se rozhlížel, zaujal mne jakýsi člověk sedící na židli u stolku. Před sebou měl rozloženou šachovnici s figurkami a hrál sám proti sobě. Začal jsem se o něj nenápadně zajímat - přitahoval takovým zvláštním způsobem moji pozornost. O to víc, když mně pokaždé, kdy jsem naň pohlédl, přeběhl mráz po zádech. Byl to skutečně zajímavý člověk. Za stolkem seděl vzpřímeně, a co mne upoutalo nejdřív, byla jeho holá a lesklá lebka z poloviny porostlá dlouhými šedivými vlasy, jež mu volně splývaly přes ramena na černý župan z lesklé látky, s jemným zlato-červeným vzorem na lemování.

Podle barvy vlasů a poněkud vrásčité kůže v obličeji i na rukou jsem mu odhadoval něco kolem šedesáti let, ale když jsem se později snažil ujistit o mužově skutečném věku, sám mi s úsměvem tento odhad neupřesnil. Řekl jen, že mu je mnohem víc.

Když se zahloubal nad figurkami a přemýšlel nad novým tahem, podepřel si hlavu kostnatou rukou s vystouplými klouby, a z tmavého obočím vyrůstal jeho orlí nos, jenž neustále jako by špičkou ukazoval na figurku černého krále na kraji šachovnice. Tvář měl muž hladce vyholenou, zvýrazněnou mírně vystouplými lícními kostmi, jež mu dodávaly trochu orientálního vzhledu. Když soustředěně přemýšlel, jeho úzké rty byly pevně sevřeny a koutky úst směřovaly v poněkud tvrdém gestu dolů. Když na mne po chvíli pohlédl, až jsem se zastyděl, jak jsem na něj musel civět. Oči měl jakoby průhledné, ale hrálo v nich zvláštní světýlko. Jak jsem později zjistil, základní barvou jeho očí byla šedozelená, ale jinak se mi zdálo, že nabývaly barev různých odstínů podle toho, o čem právě rozprávěl.

Muž se teď zvedl ze židle a zanechal na stolku rozehranou partii. Pak jako by vznešeně prošel okolo, aniž by mi věnoval dalšího pohledu. Prošel hlavními dveřmi na chodbu, kde, jak jsem zjistil později, kouříval svou dýmku. Když procházel kolem, všiml jsem si ještě jeho vysoké jogínské postavy. Prošel s hlavou vztyčenou a jako by hluboce zabrán do řešení nějakého nesmírně složitého úkolu.

“Pane Minarčík, pan doktor na vás už čeká,” vytrhla mne sestra ze zamyšlení nad zvláštním člověkem, jenž na mne tak mocně zapůsobil, aniž bych zatím jen tušil proč.

Když jsem se po chvíli vrátil od lékaře, byl stůl prázdný a opuštěný. Šel jsem se podívat na kuřárnu. Tam jsem ho taky nenašel.

“Však se ukáže,” pomyslel jsem si.

S trochou bázně jsem se posadil na místo u stolku, kde jsem prve pozoroval člověka, na kterého jsem teď musel soustředit své myšlenky. Oživila se ve mně vzpomínka na dětství, kdy jsem si opakovaně prožíval noční můru s malým chlapcem, jenž seděl na břehu rozbouřeného jezera. Pod hladinou to vřelo a vířilo v mocných proudech, které sebou nesly matné odlesky černých, bílých a šedých kamínků různých velikostí. Jako dítě jsem si tehdy prožíval strachuplný a svíravý pocit zmarnění. A při tom pouze stačilo, aby chlapec sedící na břehu vztáhl ruku a dal pokyn, a v okamžiku by přišlo osvobození a uklidnění. Právě tehdy se mi ve snu zjevila tvář starého muže, kterého jako bych znal již dávno, a jenž mi ukázal, jakým způsobem mohu mít skrz chlapce a na chlapce vliv. Jak jej mohu požádat, aby vztáhl svou ruku nad rozbouřenou hladinu.

Starcovu tvář spojenou v podvědomých představách s osvobozujícím poznáním mi tento nynější neznámý člověk připomněl. Proč by se mi jinak vybavovaly tyto dávno zapomenuté vzpomínky na nepříjemné noční zážitky.

Zvedl jsem se od stolku a odebral se za sestrou, abych se dozvěděl, co je to za pána a na kterém pokoji bych jej mohl najít. Sestra mi sdělila, že je to pan inženýr a zítra že odchází. Leží na pokoji číslo devět na konci chodby. Poděkoval jsem a šel jsem si zapálit cigaretu, protože ačkoliv jsem věděl, kde pan inženýr leží, nenacházel jsem dostatek odvahy a ani pádný důvod, jej na pokoji navštívit.

Celý den mi uběhl tak zvláštně. Aniž bych se s panem inženýrem viděl. Neustále mou mysl zaměstnávala myšlenka na toho člověka, střídavě se vzpomínkami na vlastní dětství.

Večer, když už většina pacientů šla brzy spát, odešel jsem na kuřárnu, kde bylo ještě otevřeno. Prošel jsem dveřmi a na lavici opřený o zeď seděl pan inženýr.

“Dobrý večer,” popřál jsem trochu rozpačitě.

Muž se na mne usmál a pokynul mi dýmkou, abych se posadil. Teď měl na sobě nemocniční župan a ani nevypadal tak přísně, jak jsem ho viděl při prvním setkání. Jeho oči byly milé a jako by se z vrásek stále usmívaly - jiskřilo v nich světýlko.

Zeptal se mě, co že se mi to přihodilo s nosem, že na něm mám bambuli jako šašek z manéže. Trochu mne to překvapilo, když se tak zeptal, ale pak jsem mu vypověděl, co se mi přihodilo. S pochopením pokýval hlavou a povídali jsme si dál. Tedy zpočátku jsem povídal především já, protože se mne muž stále na něco ptal. Zajímalo jej, co dělám, co mne baví a jaké jsou moje zájmy a čeho bych si přál v životě dosáhnout.

Nacpal si dýmku tabákem z malované krabičky, a když celý prostor zavoněl obláčky příjemného aróma, také jsem se jej zeptal, co dělal po celý den, že jsem ho nikde neviděl, přestože jsem byl skoro pořád na chodbě. Po chvíli zamyšlení na moji otázku odpověděl.

Četl jednu velmi starou a moudrou knihu. Pak mi inženýr vyprávěl, co všechno se v ní dozvěděl. Byly to samé úžasné věci. Bylo to tak zvláštní. Všechno to bylo poznání a já mu rozuměl ve všem, co mi povídal. A tehdy vytáhl z kapsy zápisník a na dvoulist papíru mi napsal pateru moudrost, jež otvírá dveře k veškerému poznání, umí-li mu člověk správně naslouchat. Věděl jsem, že je to všechno skutečnost - já naslouchal...

Dověděl jsem se o mysli, jež obráží vjemy jako klidná vodní hladina. Dnes bych řekl jako zrcadlo, nebo obrazovka počítače, na níž se také v naprogramovaných symbolech obráží zdánlivá skutečnost, zprostředkovaná z člověčího podnětu, vynaloženého úsilí a tvůrčí inspirace.

Tehdy jsem si svou mysl představoval jako projekční plátno - dnes jako holografický konstrukt vzniklý pomocí genetické informace, jako hologram, jenž je strukturovaný informacemi, které jsou replikovány z genotypu na šroubovici deoxyribonukleových kyselin v jádrech nervových buněk jako fenotyp vlivem zažité zkušenosti a poznání. Odehrává se to na bioenergetické úrovni.

Dále jsem si představoval pět smyslových orgánů, jež přinášejí obrazy z vnějšího světa v podobě nervových vzruchů jako svazky světelných paprsků do mozkové centrály, která slouží jako pomyslný diaprojektor s obrovskou zásobou vlastních diapozitivů, jež jsou opět tvořeny získanou a naučenou zkušeností v průběhu celého života.

Pochopil jsem i to, že podměty dráždící senzorická zakončení buněk, jsou také svým způsobem zprostředkované skutečnosti pomocí odrážejících se a vzájemně na sebe působících subatomárních částic rozličného záření či vlnových délek, v relativně úzké šíři elektromagnetického spektra.

Jakmile jsem o tom v nemocnici začal přemýšlet, utíkal mi smysl všeho, co jsem pod vlivem inženýrových slov prožíval. V hlavě mi vznikal stále urputnější galimatyáš a nebyl jsem z toho za mák moudrým, jak jsem si po doznívajících zážitcích druhého dne přál.

Té noci jsme s inženýrem šli spát hodně pozdě. Až po půlnoci, a bylo zajímavé, že nás ani sestra nehubovala, když se na nás přišla podívat.

Potom ještě dlouho jsem nedokázal usnout. Jako by strnule jsem ležel na posteli a hlavou se mi honily fantastické příběhy. Prožíval jsem zvláštní vytržení naplňující mou vrozenou touhu po dobrodružství a poznání.

Usnul jsem až brzy k ránu a když jsem se probudil, našel jsem na stolku snídani, kterou mi tam nechal Jaromír. Spal sem tak tvrdě, že mě ani ranní úklid na pokoji nedokázal vzbudit.

Rychle jsem vyskočil z postele, oblékl si župan a vyběhl jsem ze dveří. Zamířil jsem rovnou na konec chodby a vběhl do pokoje s číslem devět. Inženýrova postel byla prázdná a vysvlečená. Spolupacienti mi řekli, že si pro něj přijeli příbuzní...

Víc mne už nezajímalo. Pomalu jsem odcházel a bylo mi smutno. Ani jsme se nerozloučili a já jsem nepoděkoval...

*

Asi za týden mne propustili z nemocničního ošetření. Procházel jsem hlavní bránou a kdesi v kapse jsem měl schovaný dvoulist z inženýrova zápisníku. Byla to vzpomínka na člověka, jenž do mne vepsal pateru moudrost.