Konečně se mi dostalo odpovědi na zatoulaný dopis, jenž dokázal zamotat mé myšlenky. Ještě téhož večera, když jsem dočetl psaní, neodolal jsem náhlému pokušení a znovu jsem Filipovi napsal k jeho rodičům. Ani nevím, proč mne to nenapadlo dřív.

Několikrát jsem se Filipovi pokusil poslat psaní i s vysvětlením. Popsal jsem své znepokojující úvahy, kterak může zatoulaný dopis zásadně ovlivnit život člověka.

Ani ne za týden se mi nečekaně dostalo odpovědi. Před léty z neznámých důvodů můj dopis Filip neobdržel a zaneprázdněn jinými starostmi, již nenapsal. A jako na omluvu mi poslal povídku, kterou napsal právě před třemi lety a na níž si vzpomněl poté, co přečetl můj dopis.

H O S T

I.

Byl zase další z těch líných a unavených dnů, které se jen tak převalují někde mezi létem a zimou. Čas usínání a zemdlení, kdy ostré barvy ztrácejí svou sílu, kdy listí stromů zlátne a zasypává chodníky alejí, kdy na člověka padá tíseň zapsaná v jeho mysli snad již z dob pradávných, kdy se lidé choulili obavou o své životy před drsným obdobím bílé a nelítostně ledové zimy. Vzduch provlhčen sytým deštěm byl silný a mohutný. Vše očerstvil, svlažil a omamné bylo dýchat jeho čistotu.

II.

Chlap zvednul těžkou plnou sklenici a napil se hodně zhluboka. Oči mu přitom zajiskřily a na hustém ryšavém knírku pod nosem se zachytilo několik chomáčků hořké pěny. Bezmyšlenkovitě je setřel hřbetem své zcvrklé a kostnaté ruky. Vzdech uspokojení se vydral z jeho hrudi a hned za ním následovalo mocné říhnutí.

“Hernajs, to sem měl ale žízeň! Celej den sem nevomočil hubu. Slyšeli ste, jak to zasyčelo?! Hahahaha!”

Několik ještě hlubších a bodřejších hlasů mu přizvučilo, jen však krátce a hned byl zase klid.

“Včera sem zapřáh toho novýho šimla, co sem v neděli koupil na trhu. Mrcha je to, to vám poudám! Mrcha zabedněná a paličatá! Ani se nehnul, potvora. Bičem jsem ho lejskal po hřbetu a von tam stál jak vytesanej. Říkám, že sem měl ty prachy radši prochlastat a užil bych je určitě líp. Zejtra, hned zejtra pudu a...”

V tom chlap zmlkl a s ním celá hospoda. Čerstvý syrový podzimní vítr rozehnal v místnosti šedá oblaka dýmu, jak se prohnal dokořán otevřenými dveřmi. Byl to jen okamžik. Dveře se stejně rychle zase zavřely a uvnitř stál host.

Hospoda byla téměř plná a snad všechny zraky se v tu chvíli upíraly ke dveřím. Po vteřině strnulosti zašumělo lokálem nevrlé zamručení a potom se zase do hloučku vrátil původní život.

Host zamířil ke stolu a z jeho černého klobouku sklouzl na stůl žlutohnědý kaštanový lístek. Natáhl po něm ruku, zvedl ho a chvíli přidržel před očima. Prohlížel si jej a potom ho založil do klopy svého dlouhého flaušového kabátu. Nesundal ani kabát, ani nesmekl klobouk. Vždy sedal u stolu takto zahalený, černý a nepoznatelný, střechu klobouku sesunutou hluboko do čela. Jediné, co si sundal, byly černé pletené rukavice, které vždy položil před sebe na stůl.

Hostinský se ani nenamáhal optat se nově příchozího hosta na jeho přání. Věděl již, co mu přinést a jak ho obsloužit. Hned stál u jeho stolu a stavěl před něho zelnou polévku, ze které stoupala vonná pára, a k tomu horký punč. Host pokynul hlavou, že děkuje a hostinský se jím již dále nezabýval a poodešel k vedlejšímu stolu posbírat prázdné sklenice.

“Eště jednou dokola to sem přines!” zakřičel na hostinského jeden z chlapů u stolu. Hostinský si něco zamručel pod vousy a začal točit pivo do sklenic.

“Povězte mi, co je to za člověka, ten co teď přišel?” zeptal se jeden z mužů, ten který tu byl dnes s ostatními poprvé - nový zdejší učitel v obecné škole.

“Ále, toho si nevšímej. To je zbytečný. Ber ho kámo prostě tak, že tady je. To se ví, že nás to prve taky zajímalo. Zkoušeli sme se ho ptát, ale von jako by byl hluchej a němej. Ptali sme se i jinejch lidí, ale nikdo vo něm nic neví. Prej sem prostě jednou přišel, zabydlel se v jedný místnosti na faře a tam je dodnes. Farář ho tam prej nechává z milosrdenství k chudejm a z lásky k bližnímu, ale ani von z něj nikdy nic nedostal a tak si na něj každej tak nějak zvyknul, jakoby tu byl a nebyl. Nic nedělá ani neškodí, nikomu nevadí, nepřekáží, tak se na něj taky vykašli,” řekl jeden z chlapů.

Nový z hloučku chlapů, který se jmenoval Matěj, se s touto odpovědí zdánlivě spokojil, ale bystrému pozorovateli by nemohlo uniknout, že se v jeho mladé mysli, která touží po odhalování různých dobrodružství a odpovědích na nezodpovězené, zavládl neklid a vzrušení. Pocítil nutkání poodkrýt roušku tajemství, která halí onoho neznámého, ba co ještě spíš, pochopit smysl jeho života a existence zde. “Všechno přeci má nějaký smysl. Beze smyslu není nic. Nemůže být.” Takto přemítala mladá mysl Matějova a tato otázka drásala jeho lačnost až k nevydržení.

Host zatím seděl u stolu a objímal prokřehlými prsty sklenici s horkým nápojem. Ještě se trochu třásl dozvuky venkovního sychrava, které se zavrtávalo do jeho těla jako neodbytný hlíst. Jeho oči upřené na stoupající vonné páry mohly vypovídat o absolutním myšlenkovém prázdnu, nebo naopak o prudkém toku. Byly soustředěné a odtažitě vzdálené zároveň. Dlouhou dobu tak proseděl a život u všech stolů v hospodě zatím plynul dál, stejně jako každý večer.

Po chvíli vsunul muž svou pravici do levé náprsní kapsy kabátu a vyndal několik nepopsaných listů papíru a pero. Sundal víčko z pera a rozprostřel listy před sebou. Jeho levá ruka, jakoby automaticky uchopila sklenici a donesla ji ke rtům. Pak notnou chvíli hleděl do světla skleněného lustru nad lokálem, jako by v něm hledal nějaký zápalný paprsek pro svoji inspiraci a poté sklonil svou těžkou hlavu tak, že přední okraj jeho klobouku svým stínem zcela zakryl bílé listy papíru a začal psát. Občas upil ze sklenice a vždy, když už byla téměř prázdná, donesl mu hostinský novou. Matěj ho celou dobu sledoval a oči mu přitom jiskřily.

“On píše! On něco píše, jen se podívejte!” rozhorleně oznamoval svým spolusedícím.

“Jo, to von pořád něco píše,” pronesl jen tak mezi zuby jeden z chlapů, aniž by pozvedl zrak od vějířku umaštěných karet, který nervózně svíral v ruce.

III.

Vlezlý chlad svíral každou věc i bytost malého městečka a prudké poryvy ledového vichru sem tam mrštily na zem bílou sněhovou vločku. Každý se choulil u svých kamen nebo krbu a snad v jediné ulici nebylo živé duše, která by se v tomto drsnu odvážila se záležitostí sebe nalehavější vykročit z pohodlného příbytku do této nepohody. Již dávno se na krajinu snesla těžká tma oživená jen oranžovými světly pouličních lamp, které se nesměle a bez valných úspěchů pokoušely přemoci temnou sílu kruté a neúprosné paní.

Šel po vlhké dlažbě z tmavě šedých žulových dlaždic, schoulen do sebe, aby snad ani ta nejmenší část jeho těla nebyla vydána v šanc vnějším vlivům. Pospíchal. Třásl se. Nohy se mu již pletly. Od úst mu vycházela bílá pára. Šel rychle. Nerozhlížel se. Proto si nevšiml, že za ním s vypětím všech sil chvátá Matěj. Ten sotva stačil a již několikrát myslel, že se raději vzdá svého úmyslu a podlehne zoufalému bičování krutého počasí, ale pokaždé v takovém momentě, kdy myslel, že již nemůže dál, zjistil, že ještě nějaké síly zbývají a ještě není zcela vyčerpán. Jeho touha byla silná, proto se rozhodl pokračovat. Nikdy mu ale nepřipadalo toto městečko tak velké a rozlehlé.

Obě postavy proplouvaly temnými vlnami husté noci, hloub a hlouběji do tmavých zákoutí města. Jejich černé kabáty, jen těžko rozeznatelné od tmy noci, si pohrávaly s tvárnou tmou jako malé dítě s křídly motýla. Muži se konečně ocitli u konce své cesty. Stanuli na místě, u dveří zdejší fary. Byla to prastará budova, která ještě dýchala dobou, za které tu stála v plné své nádheře před zraky lidí, kteří zde již dávno nežijí a kdy první ze zdejších sloužících se v ní ubytoval. Bylo to tu pořád stejné. Už po staletí nezměněné. Budova stála hned naproti kostelu, který byl obehnán tlustou kamennou zdí, za níž spočívala těla těch, kteří pro někoho kdysi něčím byli natolik, aby je tito zaopatřili i po jejich smrti.

Zemřelí, fara, kostel, hřbitov, tma, ševel, déšť se sněhem, vítr, meluzína, chlad, noc, houstnoucí mlha a On. To vše v Matějovi vzbuzovalo pocity. Vše se mu uvnitř sevřelo, jakoby kdosi mohutnou paží mačkal v hrsti jeho útroby. Teď již téměř litoval, že se vydal za tím podivínem. Teď již by možná raději zůstal doma u teplých kamen a své rozečtené knihy, ale on byl nyní tu a přese všechno zůstávala i jeho touha. Musel na to přijít! Nikdy by si neodpustil, kdyby teď všechno nechal.

Muž vyšel po schodech k těžkým kovaným vratům fary, tmou zacinkal svazek klíčů a potom jeden z nich dvakrát cvakl v zámku. Jak hlasité jsou i ty sebe tišší zvuky v tom černém nočním tichu, pomyslel si Matěj.

Muž pootevřel dveře, jednou nohou vkročil dovnitř, ale potom, jakoby si něco rozmyslel, se náhle otočil a pohlédl směrem ke kamenné soše, za kterou se skrýval Matěj. Napřáhl pravou ruku k němu a pokynul ukazováčkem směrem k sobě na znamení, aby Matěj vstoupil za ním. Potom smekl klobouk a zmizel Matějovým očím uvnitř domu.

Mladý muž byl zmatený a vystrašený tím, co se přihodilo. V první chvíli mu napadlo, že muž kynul té soše, a že ovládá nějaká kouzla, kterými socha náhle obživne a vejde za ním. Proto jeho první reakce byla, že od sochy odskočil, jako by od ní dostal elektrickou ránu, a skončil na zemi v bahnité kaluži. Chvíli byl tak ochromený, že si svoji pozici ani neuvědomil. Po několika okamžicích se ale sebral a zvolna, jakoby po těžkém úderu a v šoku se postavil na nohy.

Co dělat?! Co si jenom počít?! Co se může stát? Proč jen jsem si s tím zahrával?! Jak mohl vědět, že za ním jdu? Třeba vlastně o nic nejde. Jen o pozvání. Nemůže to být. Není to jen tak.

“Asi mám strach. Ale čeho se vlastně bojím? Čeho? On vlastně zatím neučinil nic, proč bych z něho měl mít strach. Třeba je to dobrý člověk a to všechno okolo něho jsem si vytvořil jen já sám pro sebe. Moje fantazie, troška tmy a tohle mizerné počasí.”

V okně v patře budovy se náhle zakomíhalo světlo svíce. Bylo tak teplé, útulné a laskavé. Matěj pomalu vešel a zabouchl za sebou dveře.

IV.

“Kule!”

“Červený!”

“Stojíš!”

“...a sedma!”

“Poudám, že ten holomek má někde v šosu paklík prvotřídního lupení. Dyť to není jinak možný!”

“Hele, hele, starej, ne tak hrrr! Sem čistej jako slovo bóží. Můžeš si mě klidně prošacovat.”

“Kušuj! Tahle hra bude moje!”

“Rozdávej a přestaň kecat.”

“Nezdá se vám... Teda ne, že by mě to nějak interesírovalo, ale vod toho pondělního večera se tady vůbec nevobjevil ten pisálek, co sem chodil každej večer.”

“Jo, to je fakt. Nebylo ho tu vod tý doby vidět a toho mladýho učitele taky ne. Divný. Jo. Ale co je nám po tom?”

“To sou zase karty! Žes to radši nesežral ty, kubo!”

Mlhavou šeď kouřového dýmu rozčeřil závan čerstvého vzduchu. Dveře se zase rychle zavřely.

“Hmm. Hernajs pánové. Tak teď nevím, je to ten pisálek, nebo ten mladej?”

“Těžko říct. Trochu ten a krapet zase vonen. Ale jde ke svýmu stolu. Bude to ten poděs. Kdepak Matěj! Kdo ví, kde je tomu konec. Kdo by se taky chtěl zahrabat v jeho věku ve vobecní škole v takovým zapadákově. Toho už tady pánové nikdá neuviděj.”

Host usedl ke stolu. Hostinský donesl horký punč. Host před sebe po chvíli rozprostřel bílé listy papíru a z náprsní kapsy vyndal pero. Sundal své rukavice a zastrčil je automaticky do kapsy svého kabátu. Nikdo z přítomných si toho nevšiml.