V jistém smyslu jsem člověk nepořádný a lehkomyslný, ale míra štěstí a zvláštní náhody, jež mne provází životem, dokáží tuto nepraktičnost vyrovnávat. Dovedu se spokojit s tím, co je, a snažím se vytěžit maximum z jakékoliv prekérní situace.

Zapomenu-li například před odjezdem na pracovní schůzku podklady k jednání a zjistím-li to teprve tehdy, když sedím v rozjíždějícím se autobuse, mohlo by to mít pro moje podnikání teoreticky katastrofické následky. Já jsem si však na takové okolnosti již zvykl a naopak si nedovedu představit život jen jako pokojnou souhru malých a nezáživných událostí. V mém životě se nevyskytují - vše se odehrává podle jakéhosi mně skrytého řádu.

Když se mi něco takového přihodí, jen se pohodlně usadím, třeba na zadním sedadle v autobuse, a v poklidu přemítám, co by to asi tak mohlo znamenat. Jednou jsem se za obdobné situace během cesty seznámil se zajímavým člověkem. Známe se teď už přes rok - podílíme se na společné práci. Původně plánovaná schůzka, která to způsobila, se nakonec stejně nekonala, a tak i přes moji roztržitost všechno dobře dopadlo.

Včera mi byl zpětně doručen zatoulaný dopis s přepsáním: “Adresát se odstěhoval neznámo kam”. Na zásilce bylo ale zajímavější to, že celé tři roky cestovala neznámo kde. Vzpomněl jsem si na dobu před třemi lety, kdy byla z nepochopitelných důvodů přerušena korespondence s přítelem Filipem. Ještě dlouho jsem si tím tehdy lámal hlavu a dodnes pořádně nevím, co se stalo.

Usadil jsem se pohodlně za psacím stolem a v klidu jsem si pročítal text, který jsem sám před léty napsal.

Zdravím Tě, Filipe,

dlouho jsem přemýšlel o naší spolupráci a přišlo mi na mysl, že některé skutečnosti z mého života se Ti mohou zdát přinejmenším podivné. Dospěl jsem proto k názoru, že bych Tě měl seznámit s okolnostmi, jež mne vedou při mém počínání. Avšak prozradím Ti je jen částečně, abych zachoval své tajemství - inspirující poznání. Podobně jako tomu bylo za časů našich babiček, kdy pekař také uchovával kousek těsta jako základ pro nový chléb.

Už velmi dávno jsem se rozhodl, že budu psát knihy. Až mi při tom pomyšlení běhá mráz po těle. Táhne se to celým mým životem a někdy zažívám zvláštní pocit, jako by k tomu rozhodnutí došlo již mnohem dřív. Nedovedu si to pořádně vysvětlit a bráním se přijímat neobvyklé, metafyzické teorie, které by to byly schopny osvětlit.

Už jako osmileté dítě jsem napsal první knihu. Zajímavé přitom je, že do svých čtrnácti let jsem jedinou nedočetl, i když mou největší radostí bylo navštěvovat místní knihovnu. Pokud si pamatuji, měl jsem rád knihy pro jejich potištěné stránky. Měl jsem je rád jako předměty, jež přede mnou skrývaly tajemství a které jako bych už odněkud dobře znal - dokázaly ke mně promlouvat. Nad knihami jsem dovedl snít.

Teprve později jsem je začal skutečně číst a četl jsem, jako bych se snažil dohonit vše, co jsem v životě zameškal. Četl jsem, co mi přišlo pod ruku, a naučil jsem se číst takovým způsobem, že jsem knihy do sebe přímo pojímal. Jediná věta mi pak dokázala zobrazit celou knihu, jako by se jednalo o paměťovou holografii. To mne hnalo neustále dál, už jen proto, abych dospěl k pocitu naplnění a vyrovnal se s napětím, jež ve mně takto vznikalo. Z bezprostředně přečtené knihy jsem si téměř nic nepamatoval, ale nastal-li někdy vhodný okamžik a setkal-li jsem se třeba s jedinou větou, kterou jsem už dříve četl, posloužil mi citát jako klíč k celému záznamu, jenž se pak automaticky vybavil v mém vědomí.

Abych se ale vrátil k našemu tématu. Vzpomínám si na dobu zhruba před rokem, kdy jsi mi dal přečíst některé své minipovídky. Většina z nich se mi líbila, připomnělo mi to období vlastního studia na gymnáziu a přítele Marka. Ten psal podobné povídky i básničky, ale po létech se sám sobě nějak ztratil. Našel si nové zájmy, které pro něj začaly mít důležitější význam, a postupně od psaní upustil. Dnes si myslím, že vše na světě si žádá své, žádný učený z nebe nespadl, ale básníkem se člověk rodí, nikoliv stává.

Marek byl rodilým poetou, celým svým založením, ale nedotáhl své nadání do takové podoby, jež by mu byla schopna zajistit stálost a uznání.

Tato úvaha je výsledkem mého zklamání. Před časem jsem se s Markem setkal na vlakovém nádraží. Přítel již dávno zapomněl, o čem jsme kdysi snili. Jak jsme spřádali plány na celý život a v mnohém jsme byli upřímnější než dnes. Napadlo mne: “...připomeňte mu sny jeho mládí, až se stane mužem...”

Jsem způsobem sobě vlastním pesimista, škarohlíd nebo zlá sudička, chceš-li, dovedu se ale také se zadostiučiněním mýlit a to je mi pak omluvou. Netroufám si proto teď posuzovat Tvé psaní a to, čeho toužíš dosáhnout. Osobně si však přeji, aby ses neztratil a abychom se někdy po létech náhodou nestřetli a nedali se do řeči na vlakovém nádraží.

Přemýšlel jsem hodně o tom, co Ti chci napsat, přemýšlel jsem o naší spolupráci a napadlo mne slovo “experiment”. Vymyslel jsem hru na pokračování, která zatím nemá žádná pevná pravidla. Navrhuji, abychom společnými silami psali povídku, v níž budeme oba moci využít svých nápadů a zkušeností.

O tajemném cizinci, jenž zůstal nepoznán

Před léty žil ve městě podivný cizinec, který se vyhýbal lidem a tím je na sebe upozorňoval. Skrýval se před nimi, a často až pozdě večer bylo možno zahlédnout kdesi v ulicích jeho vyzáblou postavu, jak v plášti do deště a s odřenou mošnou přes rameno mizí v některé z postraních uliček. Ten zvláštní muž nosil i v nejtmavší noci na očích tmavé brýle proti slunci a tváře měl zarostlé nepěstěný narezlým plnovousem, až z něj šel strach. Klobouk měl nasazený hluboko do čela a nesundával jej ani ve společnosti. Mimoto neměl žádné přátelé a bylo-li nevyhnutelné s někým promluvit, zakrýval si při řeči ústa hřbetem ruky.

Přes den se schovával v pronajatém podkroví kdesi v zastrčené části města odkud za denního světla vůbec nevycházel. Zato měl ve zvyku třeba celou noc prochodit ztichlými ulicemi staré části města. Při své pouti pak náhodou jakoby zabloudil do zapadlé vinárničky, kde si poručil sklenici vína. Pokaždé si nalezl místo někde v ústraní, aby byl co možná nejméně rušen pohledy dotěrných zvědavců. Potom sám hluboce zahloubán do vlastních myšlenek pomalu upíjel ze sklenice a pokuřoval k tomu silný tabák z ukroucené cigarety. Někdy si poručil druhou sklenku a to pak vytáhl z mošny sešit v odřených deskách a obyčejnou tužku. Vydržel poté psát celé hodiny, třeba až do zavírací doby a přitom zapomínal na své okolí, dokud nepřišel obsluhující se šetrným sdělením, že je čas k odchodu.

Často pak jako poslední host vzhlédl muž podivně od svého díla a teprve až po chvíli, když pochopil, co se po něm žádá, sáhl do kapsy pláště, vytáhl hrst kovových mincí a zaplatil. Zavřel sešit a opatrně jej uložil zpět do mošny. Bez dalších slov se zvedl a pomalým krokem odcházel do pozdní noci.

V ničím nerušeném tichu pak při chůzi bezcílnou cestou vzpomínal a přemýšlel, jak k tomu před léty skutečně došlo. Proč si tolik přál zůstat nepoznán.

Po dlouhém pobytu v cizině, kam jej až zahnaly neblahé zážitky, se vrátil zpět do vlasti. V cizině si získal nemalé jmění, které mu mělo zajistit skromné živobytí po zbytek života. V těch dalekých končinách se mu léty začalo stýskat a zatoužil se vrátit zpět do rodného kraje, kde prožil přece jen něco krásného. Netoužil však po setkání s dávnými přáteli, jež tak podle opustil.

Tajně pak jednoho dne přicestoval a byl již dopředu rozhodnut, že zůstane nepoznán a skryt v ústraní. Sám se nebude k nikomu znát a bude žít tak, aby na sebe co nejméně upozorňoval. Nechal si proto narůst vousy, změnil účes i své vystupování. Dokonce si obstaral brýle a stařeckou hůl, aby zůstal i za tuto cenu nepoznán.

Dlouho se mu jeho plán dařil, dokonce i v řadě u stánku na noviny stál hned za svým známým z minulosti, který jej však nepoznal ani tehdy, když se jej sebejistě zeptal, kolik je hodin. Nakonec se ale muselo přihodit to, čeho se nejvíce obával. Lidé na ulici se po něm začli ohlížet a děti ve své přirozenosti se mu posmívaly nebo před ním utíkaly. Před tím se však ještě udala příhoda, která měla ten zvláštní vliv na jeho další počínání.

K události došlo onoho nešťastného večera, kdy muž dostal chuť se dobře najíst. Venku se škaredě mračilo a schylovalo se k dešti. Oblékl si proto kabát, nasadil brýle a z věšáku na dveřích sundal klobouk. Do ruky uchopil vycházkovou hůl opřenou vedle skříně u dveří a vyšel z podkrovního pokoje. Tiše a opatrně za sebou zavřel, aby nevyrušil starou paní domácí. Spěšně pak odcházel potemnělou ulicí do své hospůdky na rohu přes dva bloky, kde jej obsluhující znali jako častého hosta, ale také jako cizince, jenž se z rozmaru zastaví na večeři, když má cestu kolem.

I tehdy se posadil jako jiný večer ke stolku s dvěma židlemi zpola zastrčenému za dveřmi mezi věšákem a zástěnou proti sálavému teplu z rozpálených kachlových kamen. Objednal si pečenou šunku s vejci a džbánek sudového vína. Po svém zvyku pak muž zadumán do vlastních myšlenek pojídal večeři, když v tom se to znenadání přihodilo. Kdosi jej nečekaně oslovil a zeptal se, je-li u jeho stolu volné místo. Muž byl nezvyklou otázkou tak překvapený, že chvíli na tázajícího pouze nechápavě hleděl a nakonec se zmohl jen na lehké pokynutí hlavou směrem k volné židli.

Příchozí pokrčil rameny a odložil si promoklou bundu na věšák za dveřmi. Z hlavy sundal čepici, kterou důkladně oklepal o opěradlo židle, na níž se pak s hlukem nemotorně posadil. V tom okamžiku vzhlédl cizinec k příchozímu podruhé. Však teď, když na něj pohlédl pozorněji, rozpoznal v něm s podivným mrazením svého dávného přítele. Oba pak na sebe chvíli překvapeně hleděli, dokud s úžasem příchozí nezvolal:

“No nazdárek, Richard!”

“Nebo už mě nepoznáváš, starý brachu? Koukám, ale si se změnil. A my sme si mysleli, že už je po tobě. Tehdy si se ztratil a vod tý doby o tobě už nikdo neslyšel.”

Cizinec Richard zůstal natolik překvapený, že se nezmohl na jediné kloudné slovo.

“A co tady děláš, v takové díře. To přece není tvůj štyl, none...,” nechal se dál slyšet příchozí.

Teprve po chvíli, když se Richard trochu vzpamatoval a srovnal si v hlavě zmatené myšlenky, pomalu a velmi tiše odpověděl:

“Nepředpokládal jsem, že bych se zde mohl ještě setkat s někým známým a taky už uplynula spousta let...”

“No a co děláš teď?” reagoval příchozí, “a kde si se celou tu dobu schovával, none...?”

Když se Richard neměl k odpovědi a zdálo se, že ani neodpoví, spustil příchozí znova.

“Hele, starý brachu, taky by sme to měli trochu voslavit, když už sme se tak hezky potkali. Jako za starejch časů, none... To byly tehdy pitky, jak se patří. Ale až po fušce... Stejně, když si tehdy zmizel, už se nám nikdy tak nedařilo.”

“Mlčte už prosím, nechci to poslouchat,” vykřikl zděšeně Richard.

“Vrchní, je zde vrchní!? Chci platit!”

Zmatený Richard – cizinec - se zprudka zvedl ze židle, strhl z opěradla kabát a zlostně se oblékal. Vrchnímu, který mezi tím přiběhl, strčil do ruky peníze a ani nečekal, až dostane nazpět. Popadl klobouk s holí a bez dalšího slova vyběhl na ulici.

Muž v hostinci zůstal sedět zaraženě a polohlasně si pro sebe lamentoval: “To sem teda blázen, ani sem mu nic neřekl, none...” Chvíli se rozhlížel, kroutil hlavou až se nakonec zvedl, aby si poručil pivo s rumem a přesedl si k vedlejšímu stolu, kde se právě scházela hlučná společnost.

Cizinec, jenž vyběhl rozrušeně ven do deště, nedbaje na to, že promokne - vydal se na svou první zmatenou pouť ulicemi nočního města.

Po hodině rychlé chůze se natolik uklidnil, že si začal uvědomovat, jak mu je zima. Celý se třásl a promočený byl až na kůži. Neustále si polohlasně kladl otázky, na které si hned sám i odpovídal.

“Jak mne jen mohl poznat. Někde jsem musel udělat chybu. Ano, byl jsem si až příliš jistý svou proměnou. Ode dneška už musím být velmi opatrný. To je ono, musím si dávat větší pozor!”

Zahnul do průchodu nějakého domu, aby si trochu odpočinul a zvažoval dál.

“Měl jsem si už dávno pořídit černé brýle. Taky jsem udělal chybu, že jsem ze svého úkrytu vycházel příliš brzy. Příště až někam půjdu, bude to jedině v noci s malou pravděpodobností, že se střetnu s někým známým. Na to nesmím zapomenout.”

Pomalu přestávalo pršet. Teď už ale věděl, co musí udělat. Vydal se na zpáteční cestu a šel velmi rychle. Uvědomoval si, jak je unavený. Podlamují se mu kolena a cítí, že se celý chvěje a také se mu chce spát.

“Až se probudím, musím si jít koupit černé brýle. Na to nesmím určitě zapomenout,” říkal si v duchu, když opatrně odemykal zavřený vchod do domu. Zlehounka, aby nevzbudil starou paní, prošel okolo její ložnice a pak rychle po schodech proklouzl do svého pokoje. Po chvilce štrachání našel klíč od dveří, které nyní zamknul na dva západy. Svlékl mokré šaty, pohodil je přes opěradlo židle a vlezl si pod peřinu. Naposledy ještě než tvrdě usnul si pomyslel:

“Ano, určitě zítra, na to nesmím zapomenout...”

Od té doby žil ve městě cizinec, který se stával postupně podivným. Utíkal před lidmi, schovával se a přál si zůstat nepoznán. A přesto, kdesi v hloubi duše toužil po společnosti přátel. Nikoli však těch ze svojí záhadné minulosti, ale přátel nových, k nimž si takto uzavřel cestu.

Dál bloudí ulicemi města s odřenou mošnou přes rameno, která skrývá tajemství. Zůstal cizincem uvržen v samotu se svým pochmurným osudem.

Dočetl jsem povídku a pár slov na pozdrav s vlastnoručním podpisem jako důkaz, že jsem dopis před léty skutečně napsal.

Obloha za okny se zatáhla těžkými mračny. Schylovalo se k dešti a pokoj potemněl tak, že jsem rozsvítil stolní lampu. Cosi je ve vzduchu. Jindy bych si pomyslel, že na mne leze jedna z mých nálad - nasládle těžkých a vtíravých - jako obyčejně, než se dostanu na hranici vytržení ze zdánlivé skutečnosti. Ale nyní, jako by tomu sama příroda nahrávala svými zvláštním rozmary.

Vzpomněl jsem si na dobu před třemi léty a na nadšení, s nímž jsem se hrnul do rozličných bláznivých kousků. A na spoustu těch přátel, s kterými jsem se s radostí pouštěl do života na plné obrátky. Dnes jsem sám, zalezlý v kutlochu mezi svými knihami a ostatním haraburdím. Pouštím-li se kdy mezi lidi, tak jen z racionálního přesvědčení, abych se docela nevzdálil životu pozemskému. Naučil jsem se toulat říší fantazie a na křídlech řízené představivosti jsem objevil cestu do světa snů. Do zdánlivé skutečnosti, kde mohu tvůrčím způsobem nakládat s pocity, myšlenkami i představami a stopovat jejich účinky v jiné zdánlivé realitě ve světě fyzické a materiální existence.

Ona nasládlá a vtíravá nicota je pouhou barierou či hranicí, kterou musí člověk překonat, aby se mohl odpoutat a vymanit se ze zajetí mámení nervových vzruchů, jež jsou řízené centrální soustavou v předem naprogramovaném systému s akumulovanými biochemickými potenciály, jež jsou skryty ve struktuře nervových buněk.

Nebo ji také nemusí překonat! Člověk může neustále dokola vyhledávat vhodné stimuly, které jej dokáží vrátit zpět do života plného vzruchů, vybičovaných radostí a smutků či až pudového uspokojení. Také může člověk strukturovat své pochybné já, vytvářet nespočet rozličných konstruktů a stále dokola hrát role uprostřed hemžení sobě podobných člověčích těl a mentálních vírů. Může si zvyknout a může zapomenout na vlastní podstatu. A bude-li mít dostatek štěstí a vytrvalosti, může se ocitnout na vrcholu hierarchického uspořádání a vysloužit si rozličné pocty a uznání, aniž by se dožil smutku ze ztráty smyslu a zdrcující prázdnoty.

Já jsem však již vyhořel - stal jsem se prázdným a prost pochybných ambicí. Netoužím vyniknout v tak nejisté rovině, jakou je společenské uspořádání momentálně aktuálních potřeb a přání většiny těch, jež se ženou neznámo kam a vzhlížejí přitom na špici, která je zmítána ve víru dějin lidského úsilí o neustálou změnu systémem revolucí, válek a politických organizací.

Dobrovolně jsem se vzdal nesmyslných radovánek, potom co jsem se topil v hlubokém smutku. Dobrovolně jsem se vzdal nesmyslných smutků a ocitl se v nasládle těžké prázdnotě bez zvláštních prožitků. Zůstal jsem sám a stávám se postupně podivným pro své okolí. Dobrovolně utíkám před těmi - lidmi nechápavci, křiklouny a nadutci - schovávám se a přeji si být nepoznán. Přesto vše toužím po společnosti přátel, k nimž neustále svým způsobem hledám cestu. Avšak stále pro mnohé zůstávám tajemným cizincem.