Pramen

Znám jedno místo skryté a nesnadno přístupné vysoko v horách, které mohu navštívit jen za vhodných podmínek. Nejprve to musím cítit uvnitř své duše jako potřebu a neodolatelnou touhu. Teprve pak mohu prakticky zvažovat, jak si splnit tak nevšední přání: pouť na místo skryté před lidskými zraky v krkolomném srázu zarostlém spletitým křovím. V dávných dobách se tam těžil kámen, jinak si nedovedu vysvětlit tak zvláštní, uměle vytvořené útvary a pečlivě seskládané kamenné terasy. Jen poprvé jsem si kladl otázku - proč právě zde, na tak těžce přístupném místě?

Dnes vzpomínám, jak jsem si před léty z pouhého rozmaru naplánoval pár dnů na konci týdne a vypravil jsem se do hor - hledat nickamínkovou jeskyni.

Podle mapy a určeného azimutu jsem postupně prošel třemi údolími, až jsem se nakonec ocitl na úpatí horského hřebenu, jenž se bez přestání táhl daleko na západ, kde se nachází nejvyšší vrchol sopečného pohoří. Při dalším výstupu jsem už měl objevit nikoliv svou jeskyni, ale daleko vzácnější místo, což mne ovlivnilo po zbytek dalšího života.

Vyrazil jsem vzhůru hustým smrkovým porostem a namáhavě jsem vystupoval do prudkého vrchu. Pomalu, krok za krokem, jsem opatrně přelézal polomy, spadané a do sebe propletené větve a ostré kameny. Vyhýbal jsem se jiným obrovským balvanům a podivoval se, jak v takovém srázu mohou držet. Pak jsem si povšiml, že jsou z poloviny zapuštěné v zemi, až se mi v jednu chvíli zdálo, že se jedná o dílo lidských rukou.

Vyšplhal jsem se až k místu, na které mne upozornilo hučení a klokotání horské bystřiny tlumené hustým porostem. Voda se dravě valila po svahu a již po staletí si razila cestu skalnatým korytem a mezi hladkými kameny. Rozhodl jsem se vystupovat dál mezi kluzkými balvany, které byly porostlé vlhkým mechem, což znesnadňovalo už tak namáhavou cestu. Lezl jsem teď po skalnatých terasách odkrytých dravým proudem, hluboce se zařezávajícím do horského terénu.

“Ten zatrolený sráz nebere konce,” pomyslel jsem si v duchu.Vtom se přede mnou náhle objevilo zvláštní prostranství.

“Zde musely působit lidské ruce,” bylo první, co mne napadlo při pohledu na rovné prostranství uměle vytvořené ve strmém svahu. Nerostly zde žádné stromy, jen neproniknutelné křoví, kde se ztrácel tok bystřiny. Chtěl jsem to místo obejít a pokračovat ve stoupání, když mne cosi napadlo. Jen jakoby velice jemný závan vzduchu, zárodek myšlenky. Po zádech mi přeběhlo lehké mrazení.

Odložil jsem batoh a opatrně, po čtyřech jsem si razil cestu křovím, abych prozkoumal to zvláštní místo. Půda se stávala poznenáhla kamenitou a pichlavé větvičky řídly, až se docela ztratily. Najednou se před mým udiveným zrakem odkryl nezapomenutelný pohled.

Skalní podklad byl vytvořen masivními terasami, které se tmavě zelenaly hustým mechovým porostem. Přímo přede mnou se ve svislé stěně rozevírala černá puklina, která se směrem vzhůru zužovala až do ztracena. Když jsem mimoděk pohlédl k obloze, spatřil jsem vysoké čisté nebe, jako výřez ze dvou třetin ohraničený skalním převisem. Až se mi hlava zatočila, jako bych hleděl do obráceného dalekohledu.

Z pukliny - přírodní brány do podzemního království - vyvěral vydatný pramen. Voda stékala v nesčetných praméncích do přirozené nádržky, kde se hromadila a dál si padajíc razila cestu ze stupně terasy skrz křoví.

Najednou mi bylo chladno. Uvědomoval jsem si nezvyklé, až tajuplné ticho. Neslyšel jsem nic ze zvuků, jež člověk podvědomě a jaksi automaticky vnímá, pokud je všechno v pořádku. Bylo to ticho, co mne vyrušilo. V tom tichu bylo možné zaznamenávat rozličné zvuky, které si jinak běžně neuvědomujeme. Cítil jsem proudění vánku jako velmi jemné šimrání ve vlasech, elektrizující pokožku. Celý prostor byl naplněn zvláštními vibracemi - byly hluboké a temné. Cosi bylo ve vzduchu. Od pramene se ozývalo, jakoby v monotónním rytmu, duté klokotání, jež bylo zvýrazněno jemnou mnohonásobnou ozvěnou odrážející se od kamenných ploch geometricky uspořádaných skalních stěn.

Najednou jsem si začal uvědomovat tichý vnitřní hlas, s nímž jsem mohl rozprávět. Ani mě to nepřekvapilo, byl jsem naplněn jistotou a neomylností. Pln důvěry jsem se usadil v blízkosti šumícího pramene a v klidu, tiše jsem naslouchal svému nitru. Spočíval jsem v pokojné důvěře a byl jsem unášen náhlou jasností pocitů...

Jakoby v éterických barvách se mou myslí odvíjel nekončící příběh, z nějž mi v paměti utkvěl jen nepatrný zlomek. Dnes už vím, že tehdy, ve významném okamžiku, jsem se spatřil jako dítě a beztížně se vznášel v neomezeném prostoru - temném a plném světla. V ruce jsem držel zlatou hůlku, kterou obepínaly dva jasně zelené stonky nějakých rostlinek. Věděl jsem, že v hůlce je skryta moc nad vlastním osudem.

*

Nevím, jak dlouho jsem se nacházel na tom prazvláštním místě, ale když jsem procitl z podivného transu, nacházel jsem se mimo pramen, za vnější hradbou křovin. Znovu jsem byl při vzpomínce puzen vnitřní touhou vrátit se zpět k pramenu. Chvíli jsem silně vzrušený seděl na zemi vedle batohu, kde jsem se probral z vytržení z běžné reality, a snažil se pochopit souvislosti: “Co se to se mnou před okamžikem dělo...”

Podíval jsem na hodinky a zjistil překvapeně, že je už půl šesté odpoledne.

“Muselo uběhnout sedm hodin, co jsem strávil u pramene,” prolétlo mi hlavou. V překvapení jsem opět zůstal sedět a nedokázal si vysvětlit, co se za tu dobu mohlo stát. Utahaně jsem se přece jen zvedl ze země a vydal se na zpáteční namáhavou cestu.

Nesl jsem si stále uchvacující zážitek a pokaždé, když jsem vzpomínkou jen zavadil o pramen, zmocnilo se mě silné vzrušení. Pohyboval jsem se mimo čas a teprve na vlakovém nádraží Starého Města, jako bych byl veden neznámou silou, jsem si plně uvědomil, že je už tři čtvrtě na jedenáct. Jen taktak, že mi neujel poslední noční vlak.

Nastoupil jsem do jediného vagónu stařičké lokálky, jež bohatě naplňovala potřeby několika místních obyvatel dojíždějících na noční směnu do blízkého města. Jízdenku jsem koupil až ve vlaku, když přišel průvodčí.

Dlouze se na mne zadíval.

“Copak se vám stalo, mladíku?” oslovil mne starostlivě.

“Ani nevím, dědo,” odpověděl jsem starému pánovi a v tom okamžiku jsem věděl, jako bych toho člověka již odněkud znal - moc dobře - i s jeho životním příběhem.

“Uzdravil se vám už Atos?” sama věta mně vyplynula na mysl - až jsem se tomu podivil. Průvodčí zvedl v úžasu obočí a povídá:

“A jakpak to víte, že jsem měl chorého psa?” poškrábal se rozpačitě ve vousech, “nepamatuji se, že bych vás znal.”

Pokrčil jsem rameny.

“I pro mě je to záhadou... Napadlo mě jen tak se zeptat.”

“To jsou mi podivné způsoby, překvapit člověka otázkou, kterou nečeká,” broukal si průvodčí a nad něčím se zamyslel.

Stařičká lokálka se vracela na noc do depa, aby opět druhý den vyjela stejnou trasou a odvezla brzy ráno se vracející dělníky.

Teď bylo pozdě večer a jediný vagón zel prázdnotou. Jen vzadu seděla nějaká slečna a o pár lavic blíž si tiše povídali tři muži s montérkami v brašnách. Uniformovaný stařík si jich vůbec nevšímal, už dlouho je zná. Posadil se na lavici naproti mně, vedle sebe položil štípací kleště na jízdenky a pak si mne po očku, s jistou dávkou zájmu prohlížel.

“Jářku a odkudže to přicházíte takhle za tmy? Koukám, podle vašeho oblečení, že jste byl asi nahoře v kopcích...”

“Máte pravdu, dědo,” povídám, “a přihodila se mně tam taková zvláštní věc.”

Stručně jsem pozornému staříkovi vypověděl svůj odpolední zážitek. Poslouchal mě s netajeným zájmem a zamyšleně si mnul vous na tváři.

“Jářku a já si myslel, že se jedná o pradávnou povídačku. Báby při dračkách za dlouhých zimních večerů si ji povídají, aby jim utekla dlouhá chvíle,” překvapil mne stařík upřímnou reakcí a ještě víc vyburcoval mou zvědavost. A přesto jako bych tušil, co mi poví.

“Dědo, co to bylo za příběh, který si báby vykládaly?” zeptal jsem se hned v očekávání, že se dovím důležité souvislosti k příhodě nahoře u pramene.

Nato se stařík pohodlně posadil, sundal z hlavy čepici a po chvilce vzpomínání, kdy si dokopy skládal zapadnuté myšlenky, začal rozprávět starobylou pověst zdejšího kraje.

*

“Jářku, za dávných časů, kdy lidé byli k sobě hodní, udál se, jak praví pověst, tento tajemný příběh. Vysoko v sopečných horách se nacházela prastará hornická osada, kde se žádnému nežilo nikterak lehce. Drahé kovy se tam už dávno netěžily a lidé své bohatství museli těžce vydobývat namáhavou prací na neúrodných kamenitých políčcích.

Jednou, v tom čase, objevil se v osadě prazvláštní tulák v otrhaných šatech a s poutnickou holí v ruce. Lidé ho přijali vlídně, jak se slušelo na tehdejší mravy. Dostalo se mu skromně jídla, pití a střechy nad hlavou.

Když se pak po několika dnech poutník loučil s milými lidmi, zeptal se, proč se těžce lopotí od božího rána do pozdního večera na poli, když okolí osady oplývá bohatstvím nesmírné hodnoty? Lidé se mu za jeho řeč smáli a dostalo se mu odpovědi, že drahé kovy a kamení bylo pohněvaným horským skřítkem ukryto před člověčí chamtivostí hluboko v podzemním království.

Poutník se takové řeči podivil a odpověděl: “”Procházel jsem po hřebeni, a když jsem sestupoval do údolí strmou strání, povšiml jsem si velice vzácné rostlinky, která často vyrůstá v místech, kde se nacházejí brány do podzemí. Nedalo mně to, uříznul jsem zdravý proutek a dobří duchové hor mne už sami dovedli k místu, kde se nachází skalní puklina ústící do hlubin podzemního království. Všude okolo rostly byliny, jež nejčastěji bují právě v místech, kde se ukrývá přírodní bohatství.””

Lidé se již tulákově řeči nesmáli. Pečlivě jim proto popsal místo, kudy před pár dny prošel. Ještě jednou poděkoval za milé přijetí a odebral se neznámo kam. A od té doby už o potulném dobroději nikdo nic neslyšel.

Lidé z osady pak skutečně objevili poutníkem popsané místo oplývající ohromným nerostným bohatstvím. Ze země vycházela na povrch bohatá zlatá žíla. Lidé otevřeli důl a rázem zbohatli. Ale nečekané bohatství nepřineslo nikomu štěstí. Lidé zpychli a zapomněli vážit si požehnání, kterého se jim dostalo. Jednoho dne se půda s ohromným rachotem sesula. Z příkrého svahu se valily obrovské balvany. Mnoho lidí přišlo o život. Horský skřítek se rozhněval, až se země otřásla. Důl se zřítil a na jeho místě vytryskl mocný pramen. Stará osada postupně zanikla a jen někdy, povídá se, že jednou za sto let, se objeví potulný člověk, kterému se poštěstí nalézt místo, kde tajemná bystřina pramení.

Tomu místu se říká Pramen přání a není snadné ho najít. Celý horský hřeben je posetý močály, pramínky a prameny a nespočetným množstvím potůčků, které v průběhu let stále vznikají a zanikají v opakujícím se koloběhu.

Pramen dostal svůj název podle příběhu o zbloudilém pastevci, kterému se v minulém století přihodilo prazvláštní náhodou objevit bájemi opředené místo. Vrátil se pak jako vyměněný a záhy velmi zbohatl. Postavil si statek a dlouhá léta žil ku prospěchu svých bližních. Žádný člověk se ale nikdy nedozvěděl, co se mu tehdy v horách skutečně přihodilo. Všem odpovídal stejně - našel jsem pramen tajného přání.”

*

“To si tedy báby po večerech povídají. Musel byste je nejdřív znát, abyste pochopil, co všechno si dokáží vymyslet,” zakončil své povídání průvodčí.

Poděkoval jsem za vyprávění a rozloučil se, protože vlak právě projížděl cílovou stanicí, kde musím přestoupit.

Sedím v jiném vlaku a zůstávám stále naplněn zvláštními pocity. Na okamžik jsem si vnitřně uvědomil, což nedokáži ani slovy popsat, že se v mém životě právě cosi odehrálo.

Bylo mi dáno odhalit tajemství... V říši snů, bájí a pověr se meze fantazii nekladou.