Prostorný pokoj vydechující vtíravou nejistotu ve světlých barvách. Mám dojem, jako by byl sestaven z lisovaného starého papíru a dřevěné lepenky. Místnost s ohromnými okny jako rybí oči hledící do světa a propouštějí nezvyklé množství světla. Když je slunný den, paprsky odražené od světlých ploch stěn bodají nepříjemně do unavených očí. Není nic platné, když se otočím zády proti dvojitým skleněným tabulím bez záclon a závěsů.

Avšak zde, v pustém pokoji, nemám kam utéct. Také ulice jsou bílé čerstvě napadaným sněhem, od nějž se neúprosně odrážejí ostré sluneční paprsky, jež dorážejí do mých bolavých očí. Mám potom nejraději okamžiky, kdy slunce zapadá za střechami domů a postupně se prohlubuje stín utěšeného večera. Posel nočního klidu a ticha, nepatrně to rušené atmosféry ztemnělého prostoru, jenž je plný bezpečí a jistoty. Tehdy se cítím alespoň trochu svobodný ve středu neznámého města, na ubytovně plné Vietnamců a zchátralých individuí. Nacházím se sám uprostřed ticha, uzavřený v lepenkové škatuli. Jsem na opuštěném pokoji s dvěma páry postelí, z nichž tři slouží k příležitostnému ubytování brigádníků.

Ticho je rušeno a paradoxně zvýrazňováno jemným vrněním elektrické zářivky. Na stole přede mnou leží otevřená historická kniha o hornictví, zčásti překrývající speciální vojenskou mapu okolí jednoho starého města. Všude v pokoji se povalují roztažené knihy mezi popsanými papíry spolu s tužkami, pravítky a slovníky. Nicméně se v tom zmatku dovedu vyznat. Všechny ty pomůcky potřebuji ke své práci.

Je směšné chtít nazývat svou činnost prací, když pro většinu lidí se jedná o podivínskou zálibu pomateného snílka. K čertu se všemi. Dobře vím, proč jsem se už dávno nezačal věnovat něčemu užitečnějšímu, co by mi posloužilo k vlastnímu prospěchu a příjemnějšímu životu. Vím, proč živořím z posledních úspor, které se blíží k nulové hodnotě. Už před třemi měsíci mne vyhodili ze zaměstnání a pouze ze soucitu nechali bydlet na ubytovně, protože venku je zima a v tomto čase nepotřebují brigádníky.

Naposledy jsem potáhl z dohořívající cigarety, jež se mi rozpadala v zahnědlých prstech. Usrkl jsem sladkého grogu a opět jsem se zahloubal do studia historického hornictví, dávno již zapomenutých časů. Přesunul jsem se o dva tisíce roků zpět a snad ještě dál a zapomněl. Nebyl jsem však sám, stal jsem se aktérem dávno zavátého příběhu, jenž se vynořil z informačního pole prostřednictvím mého podvědomí a velmi jemné struktury přediva mé fantazie. Opět jsem prožíval události, tak nepatrné v člověčím životě, že nestály ani za zapamatování. Nicméně však měly určitý vliv na utváření dějin lidského snažení.

Ocitl jsem se mezi nahými těly, mezi zbídačenými muži jako dohližitel nad jejich prací v temnotě podzemí. Pohublé lidské trosky s kusem hadru kolem beder, z nichž některé byly docela nahé, pracovaly jako zautomatizované stroje. Jedni muži tlačili furyky těžce naložené zeminou, kterou druzí ulupovali z hloubi masívu hory, ve špatně osvětlených štolách. Na nejvzdálenějších místech probíhaly práce úplně potmě, aby otevřený oheň lojových lampiček nestravoval již tak nepostačující množství vzduchu. Práce se přerušovala jen jednou denně, když otroci usedali, aby pojedli husté kaše a naplnili měchy kyselou vodou. Spávalo se v podzemních děrách, které muži vyhloubili nezávisle na tom, zda byla noc či den.

Jednoho dne, po prožitých útrapách, se nakonec dospělo k dlouho a trpělivě očekávanému okamžiku, kdy byl celý kopec se zlatonosnou horninou důmyslně odvrtán štolami skrznaskrz. Teprve tehdy lidé začali opouštět podzemí. Ti, co spěchali jako poslední, strhávali za sebou dřevěné vzpěry a výztuhy. Když se s ohlušujícím rachotem začaly řítit masivní stropy, prchali již zděšeně, aby zachránili holý život. Důl se bortil a propadal. V tom okamžiku všechny dříve jakoby bezduché postavy ožily a ve skutečném strachu a panice pádily, co jim síly stačily, s jediným přáním - dostat se ven, mimo dosah uměle způsobené přírodní katastrofy.

Země se stále propadala a duněla, jako by se jednalo o zemětřesení. Půda se mohutně sesouvala, vznikaly pukliny a prolákliny. Jedno drtilo druhé a porušovalo to vlastní geologickou skladbu. Ještě dutě dozníval hřmot a rachot, a člověk stál malý nad tím, co zde předtím nikdy nebylo - zásah do přírodních zákonů. Za chvíli se v krajině rozhostilo zvláštní ticho... Výrazné ticho, a protože byl letos suchý rok, vznášela se kolem spousta prachu. Oslepení otroci, kteří po dlouhých týdnech poprvé opustili zemské hlubiny, stáli oněmělí hrůzou z náhlého divadla, jež se jim naskytlo.

Probral jsem se zpocený v pokoji na ubytovně, v cizím městě. S nelibostí jsem zjistil, že jsem nepřečetl jedinou stránku knihy, kterou již zítra musím vrátit. Opět jsem upadl do snění a teď jsem nesmírně unavený. Musím to vydržet.