Znovu jsem se znechuceně podíval na vetřelce, ale už cosi v jeho výrazu ve mně vyvolalo špetku zájmu a soucitu, aniž jsem si to dokázal vysvětlit.

Toho večera jsem byl obzvlášť unavený. Celý den jsem se věnoval práci na projektu, přičemž jsem byl tlačen blížícím se termínem a nedostatkem patřičných nápadů. A vůbec, ti lidé, jaké mají požadavky. Dnes, jak se alespoň píše, je totiž jiná doba, ale mám pocit, že se vůbec nezměnili. Dřív jsem se nemusel divit, co všechno jsou schopni vymyslet, aby ušetřili každou korunu, ale ono se skutečně nic nezměnilo.

Třeba před dvěma dny za mnou přišel člověk, že by si chtěl postavit barák. Švára sehnal cihly ze staré bouračky, bráchu má zedníka a už jsou domluvení. Taky povídal, že kámen nasbírá hned za barákem a dřevo získá lacino na pile, kde už třicet let poctivě pracuje jako na vlastním...

“Zplodit syna, zasadit strom a ještě postavit ten barák!” Hlasitě se chechtal, až mu vytryskly slzy do očí .

“To se přeci patří, co na to říkáte, pane architekt?”

Jindy za mnou přišel člověk, nadiktoval mi, co kde získal, co je laciné a co může, s prominutím, kde ukrást a ani mne neušetřil podrobností. A potom chce, abych mu vymyslel projekt. Nakonec si stejně postaví dům, jak se mu to hodí. Nevkusně doslova i do cihly, nehledě na projekt, který jsem vypracoval. Nakonec mu to i projde a nikomu to nevadí, každý má přece svých starostí dost.

Věřte mi, že jsem se dokonce i styděl za to, co jsem svým podpisem nepřímo schválil.

“To je zase moje strašidlo,” pomyslel jsem si. Až mě kolikrát jímá hrůza, když si vzpomenu, co všechno jsem svou nedůsledností způsobil.

“Brr...,” až mně podivně zamrazilo v zádech.

Rychle jsem prošel k zadním dveřím vedoucím do útulně zařízené místnosti, kde byly po stěnách rozvěšeny staré věci, které lidé již dávno vyřadili ze svého života. Dnes se jimi s lítostí chodí pokochat - zvláštní to doba.

Byl jsem tak zaujat svým pozorováním, že mi připadalo jako náhlé zjevení, když se u mého stolku objevila mladá dívka.

Poručil jsem si jako pokaždé - láhev červeného vína a masovou specialitu podniku.

Nevím, mám-li obvykle takovou smůlu či štěstí, že nikdy nezůstanu u stolu sám, ačkoli to bývá mým toužebným přáním. Pokaždé se najde někdo, kdo si rád přisedne, a mám pak silný pocit, že to dělá z jakési nutnosti či neodolatelné potřeby.

Příčinou dnešního přisednutí byla nejspíš potyčka mezi hosty, která se odehrála o několik stolů dál. Nejdříve bylo slyšet nervy lechtající křik a potom i hlasité nadávky na adresu nějakého člověka. To si stěžovala ženská, za jejíž vřeštivý projev, být majitelem podniku, bych jí musel pomoci ke dveřím, aby mi nepolekala zbývající hosty.

V tom okamžiku si ke mně přisedl postarší muž v zeleném svetru. Na zem vedle židle pohodil popraskanou koženou kabelu a neklidně se kolem sebe rozhlížel.

“Pchááá!” zasyčel. “Co vy asi můžete vědět o strašidlech?”

Chvíli jsem přemýšlel, mám-li se s tímto člověkem pouštět do dalších disputací o strašidlech a jiných záhadných věcech. Nejspíš je zaujat strašidlem, jež existuje pouze v jeho vlastních představách, a rozčiluje ho skutečnost, že si o tom lidé nepřejí povídat za takto poněkud zvláštních podmínek.

“Vy se mně vysmíváte?” zeptal se teď velmi klidně a vážně, až mne tato náhlá změna překvapila.

“Víte, pane, to moje strašidlo, nebo jak to mám správně nazývat, doopravdy existuje. Mohu to docela zřetelně vidět, a někdy s tím dokonce dokážu i rozmlouvat. Dovedu to také přivolat, když se mi zachce... Ale pokaždé mám strach, že mi to znova způsobí nepříjemnosti.”

“Napijete se vína?” zeptal jsem se muže a pomyslel jsem si, že je dobře, když nebudu muset jíst. Stejně by mi nechutnalo.

Jiná slečna přinesla sklenici a s mírnou ironií v hlase se zeptala, jestli si páni ještě něco přejí.

Odpověděl jsem, že děkuji, a neporozuměl jsem ihned posměšku v jejím hlase.

Rázem jsem pochopil - muž naproti je ten, jenž byl příčinou incidentu s polekanou ženou.

Nalil jsem víno, zvedl sklenici a pokynul jsem muži. Ten ale na mou výzvu nereagoval a upřeně hleděl na cosi vpravo za mými zády. Automaticky jsem se otočil, ale nic zvláštního jsem tam neviděl.

“Stalo se vám něco?” oslovil jsem rozpačitě muže.

“...ste malíř a kreslíte města...,” reagoval zvláštním způsobem, bez nějakého mi pochopitelného důvodu, ale zcela změněným hlasem, než jakým mluvil ještě před krátkou chvílí.

“Co to povídáte? Jste v pořádku...?”

Rozhlížím se kolem a zvažuji, nemám-li přivolat nějakou pomoc.

“Ste malíř..., kreslíte města a to vám přináší starosti.”

“Teprve teď jsem pochopil, co se mi ten člověk snaží dát najevo. Já jsem přece architekt a skutečně se svým způsobem podepisuji na obrazu města. A taky mne často pronásledují výčitky, že jsem si pokaždé nedokázal řádně obhájit, co jsem nakreslil.

“Člověče, co to povídáte! Jak tohleto můžete vědět?” naklonil jsem se přes stůl a stiskl jsem jej pevně za rameno. Pak jsem mužem zprudka zatřásl, až se vzpamatoval. Nechápavě po mně koukal, jako by pořádně nechápal, co se zde právě děje.

“Strašidlo...,” vydechl.

“Už to tu bylo zase. A ani jsem si to nepřál. To ta číšnice to způsobila. Bylo mi tak najednou smutno a cítil jsem se opuštěný... Stejně jako s tou primadonou, která se mě taky snažila vystrnadit od stolu, kde už jsem seděl - když přišla.”

“Pořád vám nedokáži rozumět, pane, nevím, co se vám vlastně přihodilo. Můžete mi to, prosím, ještě jednou vysvětlit?” naléhal jsem teď na muže.

Vypil svou sklenici vína a postupně mi začal vyprávět zvláštní příběh.

Muž byl velmi rozrušený a já namouduši nevěděl, je-li správné, aby kvůli mně vytahoval staré, bolestné vzpomínky na minulé události. Rozlil jsem víno do prázdných sklenic. Muž opět vypil svou sklenici najednou a pokračoval ve vyprávění.

“Před týdnem tomu bylo právě sedm let, co mě opustila. Zůstal jsem na světě sám. Kdykoli si jen vzpomenu na svou paní, cítím se osamocený a přeji si raději umřít. Na světě pro mě není už nic, co by mě mohlo těšit.”

Poprosil mne o cigaretu. Podal jsem mu celou krabičku a oba jsme si zapálili.

“A už jste se s tím někdy někomu svěřil?” napadla mne otázka.

“Ano, hned na začátku, jak se to objevilo. Našel jsem dost odvahy, když jsem se předtím pořádně opil, a řekl jsem o tom kamarádovi. Jenže se mně škaredě vysmál, že jsem starý blázen, kterému to v hlavě přeskočilo. Dlouho potom ze mě měli všichni legraci, protože si to nenechal pro sebe. Pak jsem to už nikomu nedovedl říct, až vám.”

Sáhl po kožené tašce, kterou měl na zemi vedle židle.

“Jste první člověk, ke kterému jsem našel důvěru, jediný, který se mně nevysmál. Přál bych si vám vyložit celý svůj příběh.”

Položil starou brašnu doprostřed stolu, opatrně ji otevřel a nechal mne nahlédnout dovnitř. To, co se pak naskytlo mému pohledu, způsobilo, že jsem se otřásl odporem a hnusem.

“Proboha..., člověče...!” neovládl jsem se a zprudka jsem odskočil od stolu. Jako bych byl zasažen elektrickou ránou. Vrazil jsem do stoličky, která se s rachotem převrhla na zem.

Přiběhla slečna a já ji chytil pevně za ruku.

Nejspíš mi vůbec nerozuměla, ale způsob, jakým jsem to řekl, ji přesvědčil, aby rychle utíkala k telefonu.

Ohlédl jsem se na muže u stolku. Seděl tam s nepřítomným výrazem a strnule hleděl skrz kouřové strašidlo linoucí se z otevřené brašny.

*

Ještě po půl roce od smutné události mne jímá hrůza spolu se soucitem k nešťastnému člověku a mráz mi běhá po zádech. Před nedávnem jsem se dozvěděl, že muž, na nějž nebudu moci nikdy zapomenout, ukončil tragicky svůj životní příběh za mřížemi psychiatrické léčebny.

I takovou tvář může mít jeden lidský osud.

(Tento příběh mi byl převyprávěn jedním známým, jenž nemá odvahu být jmenován. Zároveň se omlouvám, že jsem děj příběhu umístil do jiného prostředí, než se ve skutečnosti udál. A omlouvám se i za to, že jsem si dovolil použít první osobu a používat titul, jenž mi nikdy nenáležel...)