O pohádce

“Jen zahraj, muzikante, zahraj, jak umíš nejlépe!”

Zahrál a bylo to cosi úžasného a neskonale krásného. Obsahovalo to jemné chvění, hloubku a život. Celistvý život v rozmanitých obměnách. Mlčel jsem a seděl bez pohnutí. Zdálo se, jako by i čas plynul pomalejším tempem, až se nakonec zcela zastavil. Tiše jsem naslouchal podmanivé hudbě a vnitřně, požitkářsky jsem vychutnával každičký jednotlivý tón, jenž se zrodil na strunách nástroje v rukou potulného loutnisty.

Bylo to něco jako pohádka - baladický útvar, který se dnes už jen tak neslyší. Samotné zjevení pitvorného staříka v záplatovaném mantlu v hostinci bylo jako výjev z pohádky. Ač nikým nezván, ihned se posadil na lavici a beze slov vytáhl z rance, který měl přes rameno, starobylou otřískanou loutnu. Teprve nyní naň většina lidí pohlédla v tichém očekávání, co se bude dít.

Cizinec zahrál a zazpíval a bylo to cosi úžasného, neskonale krásného...

Zahrál a lidé se smáli...,

zahrál a lidé plakali.

Všechny nás držel ve své moci jako krysař svou flétnou. V jediném okamžiku bych teď byl ochoten kráčet až na sám kraj světa, jen abych mohl dále naslouchat podmaňující hře podivného hráče. Bylo to úchvatné a hypnotizující divadlo představ, jež se mi začalo odvíjet v mysli. Hrál a stal se bohem, podmanil si každého bez rozdílu. Bylo to něco úžasného a těžko představitelného lidem, kteří s ničím podobným nepřišli nikdy do styku.

Zahrál a zazpíval baladu či pohádku, jak jsem hru sám pojal. Pohádku o čarodějci a zloduchovi Baradovi Baradoviči z Dusurských hor.

Bylo a nebylo, ale nejspíš přeci jen bylo, byla bohatá země a byl i jeden mocný král. A jak už to v pohádkách bývá, ten král měl krásnou dceru, sličnou princeznu Barbaru. Příběh se odehrával kdesi a kdysi, a nakonec na tom pramálo záleží.

Lehce jsem se vznesl na křídlech fantazie a letěl šílenou rychlostí do daleké země až tam, kde platí pohádkové zákony. Náhle jsem se mohl stát stařičkým králem i mocným čarodějcem - samotným zloduchem Baradem.

Snesl jsem se do malého království stařičkého mocnáře, kterého poddaní oslavovali za moudrá rozhodnutí. Do země, kde si všichni vespolek žili spokojeným životem pod vládou blahorozeného Pilase I. Avšak tento šlechetný král měl jednu zálibu, které nedokázal odolat. Vášnivě upíjel z dřevěného soudku, v němž uchovával kouzelný nápoj vladařské moudrosti, zdraví a síly. A ten král měl také jedno tajemství - bez kouzelného nápoje už nedokázal žít. Před každým rozhodnutím si musel nejprve pořádně přihnout ze svého soudku. Potom škytl, na okamžik se zamyslel a prohlásil třeba: “Proč musí má dceruška také moudrá býti..., škyt? Slyšel jsi, můj rádče? Za moudrost se draze platí!” A rádce slyšel, protože král nikdy netrávil čas o samotě. Samoty se velice obával, a proto měl pokaždé v blízkosti některého ze svých mnohých rádců, poradců a radilů. A tak se stalo, že královská dcera dostala zvláštního učitele vladařského umění a ten měl pouze jediný úkol, jednat namísto princezny. Barbara vyrůstala šťastně a stala se moudrou, protože se naučila mistrně využívat příkladů svého zvlášť vybraného učitele. Dokázala ovládat své chování, krotit zvědavost a potlačovat nekrálovské sklony.

V té zemi lidé vedli spokojený život až do doby, kdy se na královském sídle nečekán a nezván objevil zlý duch Baradus Baradovič z Dusurských hor, z půlnoční země lidu divokého a bojovného.

Baradovič se hned usídlil ve starobylé části hradu, kam již po století lidská noha nevkročila. Pak prováděl své nekalé výpady do celého království. Nikomu se nikdy nepodařilo Baradoviče při jeho zlém díle spatřit, ale kudy prolétl, tam se pak dlouho držela pochmurná nálada. Každému, kdo se v těch místech musel zdržovat, běhalo mrazení po těle. Člověka potom napadaly truchlivé myšlenky, jež se plazivě šířily po celé zemi.

Snad nejhůře na tom bylo královské sídlo. Nebylo místečka, které by Barad nenavštívil. Tiše a líně se vznášel hradními chodbami, a kolikrát která místa navštívil, o to nesnesitelněji je zamořil ponurou sklíčeností. Služebnictvo se ve strachu stěhovalo z místnosti do místnosti a i královská rodina a všichni rádci, kteří dosud neutekli do sousedního království, zkoušeli komnatu po komnatě a nevěděli, kam se podít.

Jen králi samotnému - zdálo se - zloduch se svým temným dílem vůbec nevadil. Panovník trávil čas u soudku s elixírem a jedním ze svých nejvěrnějších rádců, který jej doposud nedokázal opustit.

Království postupně chřadlo a upadalo v beznaděj. Dříve spokojení poddaní, dnes smutní a sklíčení šedavou náladou, se houfně stěhovali na opuštěná místa, kterým, jak se zdá, se Baradovič vyhýbal.

A jednoho dne se stalo to, k čemu nakonec muselo dojít - krále opustil poslední z rádců. Mocnář zůstal bezmocný, opuštěný a pln vlastního strachu z tíživé samoty. K ničemu byl nyní soudek s moudrostí, nikdo vládci nenaslouchal. S hrůzou v očích se vyčerpaný král rozhlížel po zpustlém sídle. Teprve teď si naplno uvědomil, co se stalo s jeho zemí. Nemocný procházel mrazivými chodbami a nevědomky hledal někoho, s kým by se poradil.

Jako ve strašidelném snu se ubíral prostorami, až najednou cosi zaslechl. Tlumený pláč znějící odkudsi z temného místa pod schody. Poklekl na koleno. Až celkem vzadu se v prostoře pod hlavním schodištěm krčila jeho dcera společně se starou komornou.

“Jak jsem jen mohl zapomenout, Barbaro...” povzdechl si unaveně král. V objetí, na smrt vyděšené, obě ženy hleděly naň, nedávno ještě oslavovaného vladaře.

“Zůstali jsme opuštění, otče,” s pláčem povídá princezna, “co si teď počneme?”

“Už se nemusíš, dcero, bát,” pravil vládce a láskyplně ji pohladil po vlasech. “Něco už vymyslím,” a sáhl po soudku, od kterého se ani teď nedokázal odpoutat. Mocnými doušky se napil, zhluboka se nadechl a opět silným hlasem zvolal: “Musíme vyhlásit, že tomu, komu se podaří zlého ducha přemoci, slibujeme půlku království a ruku mé jediné dcery k tomu...”

Nebylo však v blízkosti nikoho, kdo by výzvu vyhlásil. A nebylo ani nikoho, kdo by mu naslouchal. Království zůstalo opuštěné. Líně a nehlučně se blížila chvíle zkázy a zániku celé země.

*

V tomto okamžiku jsem náhle procitl z vlivu hypnotického mámení, kterým na mne působil zvláštní hrou potulný loutnista. A snad právě prožité obavy o osudy pohádkového království ve mně vyburcovaly takové množství energie, abych se dokázal vyprostit z vlivu sladce podmaňující hry a podivného textu jakoby beze slov. Ty zvuky zněly jednotlivě a nesrozumitelně - hlásky seskládané v záhadném sledu. Staříkova hra a monotónní, kolébavé mručení působilo na člověka únavně a ospale. V okamžiku, kdy se ocitl na prahu spánku, vyburcoval jeho mysl harmonicky a citlivě zvolený tón znějící někdy jako tiché cink na hranici slyšitelnosti, jindy jako krátké ostré břink podobné tomu, když na nástroji praskne vysoká struna.

Probral jsem se a rozhlédl se okolo. Prostorem hostince zněly pouze projevy loutnisty. Brnkal na svůj nástroj, notoval nesmyslnou melodii a sám se nacházel v jakémsi transu. Měl doširoka otevřené oči, skrze něž strnule hleděl do neurčita - někam před sebe. Hrál a lidé naslouchali. Ani trochu se nehýbali, jen tiše seděli. Všichni, bez výjimky, s upřeným pohledem na potulného hráče. Místnost byla prodchnuta atmosférou, které jsem nedokázal rozumět. Intenzivně a bez přestání mne cosi děsilo, zmocňovala se mne jakási neurčitá předtucha čehosi zlověstného.

Dál jsem už nemohl vydržet - jen pasivně čekat na něco, čeho se předem děsím. Vykřikl jsem hlasitě na lidi v lokále: “Proboha, co se to s vámi všemi stalo?” Byl jsem polekán svým hlasem, jak mi zněl cize a ostře. Jako bych promluvil do obrovského tunelu, odkud se zvuk slov vrací ve zkreslené podobě. Do ztracena se opakující ozvěně, věně..., věně...

První se z transu probral pitvorný stařík a s ironickým pošklebkem urážlivě zasyčel.

“Ty blázne, sám nemůžeš ani tušit, co vše jsi právě způsobil.”

Pak velmi energicky, až jsem se podivil, kde se v něm najednou bere tolik síly, vyskočil z lavice, jako by ho uštknul had. Popadl ranec s prokletou loutnou a nevrle odcházel. Ještě u dveří se na mne naposledy otočil a jako na rozloučenou provedl rukou zvláštní gesto, které jsem si nedokázal vysvětlit. Krátce jsem nabyl pocitu, že mi naznačuje cosi v tom smyslu, že jsem zaslepený a ješitný blázen. Pomatenec, jenž neví, co činí a čeho se dopouští.

Teprve v tuto chvíli se po mně lidé začali otáčet a můj soused se dotčeně ptá: “Co vám ten stařík provedl? Proč jste ho nenechal hrát! Vždyť je to jen neškodný blázen a nakonec - hrát přece umí.”

Normální hostinský ruch se vracel zpět do svých kolejí. Od výčepu se ozývalo cinkání skla spolu s tekoucí vodou a šum hlasů zanikající v neosobní zvukové cloně. Nicméně v prostoru hostince ulpíval stále kus ponuré atmosféry.

Dolehla na mne samota, cítil jsem se uprostřed těch lidí opuštěný. A jen v náznacích jsem tušil ony velké události, které v mém životě měly teprve s trvalými následky nastat.