Nedbaje pocitu, kráčím rychle dál a zplna vdechuji svěží vzduch prostý zvířeného prachu a kouřových výparů. Mám v oblibě tu ztichlou prázdnotu spícího města. Domy oddechují a sbírají zpět ztracené síly po rušném dni, přeplněném lidským hemžením, shonem a rachotem vibrujících motorových monster. Město odpočívá. Ale cosi se stalo! Zhaslo naráz pouliční osvětlení. I výkladní skříně obchodů se rázem ocitly bez elektrického proudu. V jediném okamžiku město utonulo ve tmě.

Stál jsem vprostřed potemnělého prostoru. A zmocnil se mne zvláštní pocit vnitřního klidu a odevzdání. Třeba jsem se ve stroji času vrátil někam do minulého století, napadla mne podivná myšlenka. V té době nebyl ještě prostor přeplněn napětím a jemnými vibracemi, které se šíří od vedení elektrického proudu. Ani rozhlasové vlny. Uvědomil jsem si, že celé město je protkáno sítěmi vodičů energie, přijímači a vysílači, telekomunikačními kabely, kovovým potrubím a všemožnými konstrukcemi. Současný člověk si však již navykl nevšímat si jich. Stejně tak, jako už vůbec nevnímá hučení motorů, rachotící stroje a jiné technické vymoženosti, které denně náš životní prostor bombardují svými destruktivními vibracemi. My jsme si však zvykli.