Milý příteli,
setkali jsme se za poněkud zvláštních
okolností. Přispěla k tomu náhoda či nepoznaný zákon projevující se ve
světě virtuálních představ, který mne při mém prožívání přivedl až k nové
podvědomé úrovni nazírání skrytých skutečností. K otevření se rozměru bytí
bez konvencí a předsudků. A od té doby si kladu často tu otázku, při které
si tristně uvědomuji, jak jsem přesevše bytostně spjat a omezen tak často
rozporuplnými společenskými pravidly.
(Pozn.: Neznalost zákona se neomlouvá,
ale nevědomosti hříchu nečiní.)
Nechci se zde teď příliš zaobírat
nějakými společenskými konvencemi, bontónem či morálním normami, od nichž
se za určitých okolností už dovedu oprostit. Moje počínání spočívá jednoduše
v odpoutání se od nesmlouvavě striktní reality materiálního světa. Chtěl
bych se zaměřit více na objevování vnitřního světa imanentních představ,
které pak sobě vlastním způsobem mohou korespondovat s vnějším světem autonomních
idejí. Objevil jsem alternativní způsob, jak se odpoutat od naučených pouček
a stereotypů, které se během mého života zabydlily v zákoutích labyrintu
mé duše. A nechci se zde ani příliš zaobírat hledáním rozumných vysvětlení
nebo analyzováním obecných psycho-sociálních mechanizmů, které můj stav
způsobují, a možná dík za to, že jej nadále ovlivňují, protože všechno
je tak relativní. Mým přáním je zaměřit se na samotný proces, jenž mne
přivedl až k našemu setkání, milý příteli, a otevřel mi novou cestu do
subtilního světa řádu skutečnosti.
Ty víš, Davide, stejně jako já,
že naše první setkání, které se odehrálo spontánně, spadá už do onoho subtilního
řádu věcí skutečnosti; a to v duchu moudrosti, jež se sdílí, nikoliv hádá.
Po prvním proběhlém setkání jsem však zůstal velmi zmaten. Upadl jsem opět
do racionálního modu uvažování a s obavami poté analyzoval novou zkušenost.
Cítil jsem se přitom ohrožen okolním světem, jeho pravidly a implicitní
morálkou. Ale na druhou stranu jsem v nitru své duše pociťoval extatický
rozměr nové existenciální svobody. Začal jsem tušit tvůrčí potenciál nalézající
se ve virtuálním světě za hranicemi zrcadla iluzí.
Nebudu se ve svých zápiscích příliš
vracet do minulosti, přestože tuším, jak současnost a minulost spolu úzce
souvisejí. Život je pro mne jako obraz, na který mohu pohlížet v celé jeho
rozmanitosti. Přestože tím porušuji zdánlivé předsudky v obecném pojímáním
událostí v časových konsekvencích. Mnohokrát jsem se dříve v nadsazeném
významu zaobíral vzpomínkami, ale jen do té doby, než jsem pochopil onu
skrytou komplementárnost. Nejprve jsem pohlížel na své vzpomínky jako na
nezvratné příčiny svého současného stavu vnímání a pojímání světa. A od
toho se pak také zákonitě odvíjelo moje další plánování a marnivé utváření
životních představ, kupříkladu s přáním skvělé budoucnosti. Jak bláhové
je to počínání, a přeci to nakonec k věci dění zákonitě patří.
Zvolili jsme pro náš způsob komunikace
formu literárního čarodějství. Vím, že teď asi předbíhám událostem, ale
odkazuji se na svou snahu držet se, pokud možno, hesla: „Teď a tady.“ Cítím
ve skrytu své duše touhu po výpovědi a být lidem srozumitelným, a tato
touha je, mimo jiné, podmiňována také mými literárními ambicemi. Ale na
druhé straně jsem hnán nutkavou potřebou vyjádřit své aktuální pocity,
které se v mé duši a v mých představách utvářejí jako mračna na obloze.
Literární čarodějství se pak pro mne stává kontemplativním prostředkem
pojímání vnitřního světa v implicitním řádu oněch relativních skutečností.
A přestože se někdy přitom ztrácím v souvislostech vlastního pojímání,
tuším skryté významy. Zkušenost mne ale už poučila, že je dobré, nechat
to být. Jen tak důvěřovat hlubinným procesům odehrávajícím se v nitru chvějící
se duše, kdy za normálních okolností mohu být pouze svědkem oné příznačné
špičky ledovce v běžném stavu vědomí. A když pak nastane ten správný čas,
pochopím najednou celistvost svého individuálního stavu existence.
Normálně se snažím být rozumný,
ale být rozumný pro mne rovněž znamená pouze využívání omezeného souboru
předsudků, které jsem si vytvořil a přijal již někdy v období svého dětství
a dospívání. Dnes, kdy se ve svých osmatřiceti letech mohu domnívat, že
jsem nějaký ten čas dospělým, zamýšlím se nad svou konvenční dospělostí
a zjišťuji, že čím více jsem starší, tím více o svém statusu dospělého
začínám pochybovat. Vedou mne k tomu současné zkušenosti v novém pojímání
reality, jak ji zažívám při svých zvláštních stavech vědomí. Cítím se při
tom jako bych byl opět dítětem a znovu vstupuji do procesu přetváření rigidních
předsudků, přijatých norem a společenských pravidel (kolektivních pravd).
Potíž pak nastává s přijímáním statusu konvenční dospělostí a to na hranici
paradoxního přechodu mezi dvěma světy tak zdánlivé reality. Nevím, mám-li
se ztotožnit se současným dospěním nebo se pustit do nezvyklého experimentu.
Mohu se stát aktivním tvůrcem v modu individuálního vědomí? Nebo mi byla
předurčena netečná existence, která je nějak již daná - leč nezávisle na
mých individuálních schopnostech - z nadřazené moci kolektivního vědomí?
(Pozn.: Obecně se při konvenčním
pojímání společnosti počítá také s individuálními schopnostmi obdařených
jedinců, ale nikdo tomu příliš nevěří. Nebo naopak, většina se považuje
za výjimečně obdařené jedince. Ale vnímám to jako paradox, když většina
se cítí být nadprůměrná...)
Uvědomuji si konflikt mezi individuálním
vědomím a kolektivním nevědomím, které pasivně respektuje obecně přijatá
pravidla společnosti. Ale zase zde spatřuji jen špičku pomyslného ledovce
vlastního já, které je ve své nevědomé celistvosti zmítáno vířením a unášeno
spodními proudy oceánem kolektivního nevědomí.
Milý příteli, nabízíš mi k úvaze,
abych se více zaobíral konkrétními popisy věcí a událostí odvíjejících
se v reálném světě. A přitom abych více důvěřoval svým schopnostem, v nichž
se obráží má individuální povaha při pojímání světa konvenčními prostředky.
A abych pak ponechal na případném čtenáři, v jakých osobních souvislostech
si výsledek mého snažení vyloží. Přesto však cítím potřebu vložit své příběhy
do určitého filozofického kontextu, jenž by nejprve čtenáře zasvětil a
nabídl mu určitou příležitost nahlédnout do hlubin a výšin možností pojímání
ve světě řádu subtilní skutečnosti. A mám teď paradoxně namysli především
sebe sama coby prvního čtenáře.
A zmiňuješ-li se o konvenčních
prostředcích, trápí mne pak zároveň pragmatická otázka o získání adekvátních
finančních prostředků, jež by mi mohly umožnit pustit se do skutečného
díla, které by mne mohlo přiblížit k vlastnímu předurčení. Doposud veškeré
mé snažení pramenilo z neutuchající víry, bytostné potřeby a pudu sebezáchovy.
Na jednu stranu si zažívám božské chvíle tvůrčího vytržení ve vztahu k
osobně zpracované hmotě (představě), ale na druhou stranu se také propadám
do bahna zmarnění a šílených pochybností, jež mne přivádějí až na pokraj
propasti věčného zatracení. Jsem zmítán ve víru protikladů, kdy skutečnost
se mi jeví tak relativní. Ocitám se neustále před nutností nějaké volby,
ale je to podobné jako se sázkou v loterii. Být šílený, je rozkoš nemalá,
kterou však může poznat zas jen šílenec. Volba normálního života mne přivádí
k zmarnění, a v důsledku až k sebezničení. Volba individuálního modu bytí
mne zas přivádí do konfliktu s konvenčním prostředím a zmiňovanými pravidly,
což pro mne stejně nakonec znamená taktéž zmarnění. A navíc je zde pak
ta má nespoutaná povaha, která není schopna podřídit se procesu konvenčních
sekvencí sebe-zosobnění. Což by mi případně mohlo dát určitou společenskou
a materiální nezávislost, po které bytostně tolik toužím.
Rád bych ti, Davide, přiblížil
svou techniku chůze, při které dokáži zdánlivě zapomínám na své starosti,
když se přitom ocitám ve virtuálním světě představ. Usiluji se zmapovat
tento nově objevený vnitřní svět. A nazývám jej svým světem v kontextu
svých znalostí o zákonitostech fungování lidské psýché. Psychologie je
nauka o duši a jejich zákonitostech ve vztahu k sobě samé, ale také v interakci
s prostředím. Je spousta definic psychologie, ale jedná se pouze o úhel
pohledu či o preference jejich tvůrců.
V rámci svého životního experimentu
autodidaktického pojímání sebe sama jsem dospěl k odhodlání vzdát se onoho
egoistického sebe-pojetí. Došlo k tomu nečekaně při jednom stavu mysli
(duše), kdy jsem si uvědomil vyšší složku sebe sama jako nezávislého indiferentního
pozorovatele. Nesnadno se to popisuje a nakonec je to stejně zavádějící,
takže se budu odvolával na tvé znalosti. Moudrost se sdílí a sdílení je
o společném pojetí. Třeba i ve vnitřním světě vlastního prožívání, kde
jsme se nakonec setkali, a kde se mi tak stáváš, příteli, průvodcem a rádcem
v dosud nezmapovaných oblastech světa zdánlivých skutečností.
Jak prosté slovo „chůze“. Jednou
jsem si položil otázku, co skutečně virtuózně ovládám, zda-li je něco,
nač se mohu s jistotou spolehnout, oč se mohu ve svém životě opřít… Přes
rozličné ambice od spisovatelství, vypravěčství, kreslířství až po intelektuální
schopnosti jsem se vylučovací metodou dostal postupně až k základním věcem
jako je pozornost, soustředění, pohyb, klid… Výsledkem této upřímné disputace
bylo zjištění, že není nic, nač bych se mohl s jistotou spolehnout. A přesto
to tušení, že jistá dokonalost, jedinečnost a neopakovatelnost je obsažena
v každém oka-mžiku dění. Záleží jen na modalitě bytí, ke které jsem občas
během svého života spontánně přicházel. Hodně vzpomínám na dětství, kde,
jak tuším, jsem do určitého věku byl schopen pobývat ve světě dokonalých
okamžiků, skládajících se do chvil a delších časových úseků. Tyto záblesky
paměti mne nakonec přivedly k vědomé snaze objevit způsob, jak bych mohl
iniciovat magický modus vivendi, při němž je mi dáno žít vědomě, blaze
a skutečně. Bez pochybností, předsudků, přetvářky, bez sebe-vědomých potřeb
pojmenovávat, vlastnit a tvárnit věci světa ku vlastnímu prospěchu. Jednodušeji
to vystihuje stav vědomí dítěte do doby, než si uvědomí vlastnosti svého
Já. S tím rozdílem, že v dospělosti si uvědomujeme možnosti a máme prostředky
k pojímání a změně věcí dle vlastních představ.
Dospěl jsem nakonec k chůzi a dechu,
kde bych se v životě mohl pokusit alespoň něco dělat s určitou mírou přiblížení
se k dokonalosti a spolehnutí se na sebe samého, na své mistrovství v jedinečnosti.
Chůze se mi postupně stávala prostředkem k sebe pojímání v rozličných modech,
způsobech či možnostech vlastní existence.
Povídat si o chůzi je celkem zbytečné.
Chůze se prostě dělá, abych někam došel, přemístil se v prostoru. Jedná
se o celkem zautomatizovaný pohyb, na který jsem se už v raném věku naučil
nemyslet. Při holotropním dýchání jsem před lety zažil prožitek dítěte
ve věku, kdy jsem se teprve učil chůzí pohybovat. Prožil jsem si to pak
jako novum. A přitom z pohledu dospělého jsem tím byl fascinován, když
jsem se tehdy při zážitku s pohledem malého dítěte přesunoval na chodbu
a do další místnosti. Právě jsem objevoval chůzi! Krok za krokem s měnící
se perspektivou pohledu do prostoru, kdy se ten prostor a věci v něm obsažené
zdánlivě (virtuálně) měnily. Jak jsem jen mohl zapomenout na něco tak úžasně
objevného a nabízejícího netušené možnosti. Jednalo se při tom o regresivní
stav mysli, nikoli o vzpomínku na dětství. Byl jsem to já, indiferentní
pozorovatel, a bylo to také dítě ve mně iniciované. Jedno bylo schopno
sdílet druhé a naopak v duchu moudrosti vědomé psýché.
Uvědomuji si teď, že jsem měl vždy
sklony provádět chůzi. Při významných životních etapách jsem se intenzivně
chůzi věnoval. Nebo by se dalo říct, že když jsem se začal intenzivně věnovat
chůzi, objevily se ty významné životní etapy? Jak relativní je to ve vzájemném
vztahu.
Chůze se mi v novém pojetí stala
urychlujícím pohybem a dech pak inspirací. Pokaždé, když se vydávám na
svou procházku, podstupuji určitý rituál. Myslím, že tento úvodní obřad
k chůzi je individuální. Návodně pak mohu jen doporučit: „Jdi.“ „A dýchej“,
dodal bych. I tak to zní velice paradoxně. A v tom paradoxu je možná ukryto
celé tajemství mistrovství chůze. Jdi a dýchej, o nic jiného se nemusíš
v danou chvíli starat. Ono se to děje i bez těch tvých starostí. Jdi a
dýchej, a dělej to třeba jednou týdně, a třeba jednou denně, ale pravidelně
a vědomě. Mým přáním však nadále zůstává zažívat onu touhu (mistrovství),
až jednou…, budu moci jít a dýchat pokaždé, když půjdu a budu dýchat.
V začátcích jsem byl při své chůzi
motivován cílem, který jsem si vědomě vytyčil. Projít celým městem a seznámit
se s jeho zákoutími. Nebo vyjít na ten kopec a porozhlédnout se po kraji.
A nebo využít jakékoliv příležitosti k chůzi, třeba cesty na schůzku s
přítelem.
Postupně jsem si začal uvědomovat,
že chůze je určitý proces, který se odehrává ve fyziologii zdravého organizmu.
Objevil jsem novou motivaci v experimentech s životními projevy. Pak bylo
jen otázkou času, kdy jsem si mohl uvědomit otázku, proč by mi mělo mé
tělo bránit ve výstupu na horu? Když jsem pochopil, že je to skutečně záležitost
rozhodnutí a svobodné vůle. Začal jsem při své chůzi cvičit se svým tělem,
které se mi tak postupně stávalo nástrojem mocného ducha.
Uvědomil jsem si časem, jak i při
chůzi vyjadřuji své životní postoje. A že mohu vyjadřovat své postoje!
Bylo to úžasné zjištění. A motivující byla skutečnost, že to reflektovalo
také mé okolí. Dostávalo se mi zpětných vazeb, při kterých jsem zůstával
spontánně v jakési úctě a pokoře. Nedokázal jsem totiž své počínání nijak
okomentovat, spíše jsem měl sklon k stydlivosti za své nezvyklé experimentování.
Přijal jsem proto před lidmi svou chůzi jako svoje tajemství, a přitom
jsem si začal uvědomovat novou moc nad sebou samým. Z techniky chůze se
mi nakonec stala životní filozofie.
Dnes, milý příteli, odhaluji své
tajemství chůze, k čemuž mne přimělo zase jiné tajemství. Prozrazená tajemství
však přicházejí o sílu svého účinku. Na druhou stranu je však síla účinku
přímoúměrná množství sdílejících bytostí. Prozrazení některých tajemství
je o vnitřní odvaze nositele tajemství. O odvaze sdílet své duševní jemnosti,
kdy se jedná kupříkladu o zpřístupnění cenné informace doposud skrývané
na tajném místě v labyrintu - duše - neuronového retikula.
Informace má pro mne v určitém
významu hodnotu jakéhosi imaginárního klíče k branám do podvědomého světa
za zrcadlem. Může se jednat kupříkladu o akustickou verbální nebo vizuální
informaci. Ale zároveň se také může jednat o chemickou informaci propojující
synapse nervových buněk, které zas ve svém potenciálu skrývají jiné informace.
A samo slovo in-formace mi evokuje pojetí frekvence skryté uvnitř dané
formy. Vyřčené slovo dolehlo k mým uším jako frekvenční sekvence (kmitočtová
posloupnost) mající pro můj mozek sdělný význam. Slovní akce a reakce.
Významy slov si osvojujeme učením, a v dětství pak také často (přirozeně)
mimo-intencionálně, bez nutného vědomého zaměření na vnější podněty.
Díky za vaše reakce.
jura